A co pes? Ví, jaké je počasí?
Listopadový týden s atmosférou vybranou zřejmě z rozsáhlé reklamní kampaně na antidepresiva.
Lezavo, mlhavo, šedavo, každá částečka těla se brání opuštění tepla vyhřátého domova. Psa by nevyhnal. Však si také věrní přátelé člověka přitáhli své vyležené pelíšky co nejblíže ke zdroji tepla a v poloze chlupatého zavináče se tváří, že vlastně v místnosti ani nejsou, a snaží se splynout se vzorem svého pelíšku, aby eliminovali na minimum možné nebezpečí vyhnání.
Ovšem, pokud jste si, puzení mladickou nerozvážností nebo stařeckou senilitou (obojí v tomto případě vyjde nastejno), pořídili border kolii, máte smůlu. Velkou smůlu. Velmi pracovitému a aktivnímu plemeni prostě jeho přirozenost velí, že musí denně prohnat alespoň jednu ovci po louce, lese, cestě, prostě kdekoliv venku. Bez ohledu na déšť, mlhu, vítr. Ale zase je skromná, pokud není žádná ovce na blízku, spokojí se s tím, že prožene alespoň pánička nebo paničku. A o tom se nediskutuje, aby bylo jasno!
Chvíli zasněně zapřemýšlíte nad přesným zněním inzerátu s titulkem Daruji psa, zn. přispěji na stravu a ubytování, ale potom neodoláte síle psího pohledu. Posíleni myšlenkami, že není špatné počasí, jenom oblečení, že v lese je krásně za každého počasí, a co tě nezabije, to tě posílí, klopýtavě vyrážíte do té nevábné vlhké sloty. Na stromech se zoufale drží poslední zbytky listů, ochromené strachem z klouzavého pádu na zem. Kaštany už naštěstí opadaly, takže je pod jejich větvovím poměrně bezpečno. Vidíte rozmazaně, tvary se těžko probíjejí mlhou a kapičkami deště. Všude báječný klid. Nikde nikdo, všichni nasávají hřejivé domácké teplo. Pes nadšeně pobíhá a očichává okolí a najednou se začne projasňovat a prosvětlovat i vaše mysl.
Něco z té radosti se přenese i na vás. Z procházky se vracíte uvolnění, pohladíte psa. Vždyť přece dobře víte, že byste ho nikomu nedali. A radostně zaplujete do teplého domácího přístavu.
Ať žije listopad, mlhy a plískanice! Slunce se neztratilo, někde tam nahoře v nekonečné šedi odpočívá, jenom hledat a najít. Však víme, že lepší čas zase přijde. Stále se můžeme na něco těšit, i když nalezení přiměřeného potěšení představuje někdy poměrně tvrdou práci, vyplatí se.