Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum!
Poslední dobou mám velmi často pocit, že se ocitám ve skupině, která se nedobrovolně a většinou i bez valného nadšení účastní oblíbené dětské hry Cukr, káva, limonáda… Dokud s ostatními sborově odříkávám říkadlo, nic se neděje. Zdánlivě neděje. Doříkám na konec, prudce se otočím a …dveře, které byly otevřené dokořán se během recitace o kousek přivřely. Příště zase. A zase.
Nejdříve jsou přivřené téměř zanedbatelně, nepostřehnutelně, ale s každou další hrou se přivření stává stále více zřetelnějším.
Některé životní etapy a oblasti, do kterých dveře už neotevřu a nevstoupím jimi, jsem oželela poměrně snadno. Snad by se dalo přiznat, že i ráda, bez pocitu ztráty a smutku. Vůbec mě nemrzí, že už nemůžu navštěvovat školu jako žák docházkou povinný. Smířila jsem se už před dávnými roky, že první pusa přijde jenom jednou. Celkem se to ztratilo v tom množství následujících. Z podstaty věci může holka pouze jednou přijít o panenství. I když se určitě najdou zdatné adeptky oboru herectví, které tuto disciplínu zvládnou úspěšně zopakovat dle potřeby i vícekrát, beze ztráty kytičky.
Postupem času jsem se smířila i se skutečností, že už nepočnu a neporodím další potomstvo. Bylo to báječné období a jsem moc vděčná, že jsem ho mohla zažít, ale už nepotřebuji žádné další procvičování, ani opakování. Moje potřeby byly naplněny. A ve společnosti vnučky plyne čas mnohem příjemněji.
Přemýšlím občas nad činnostmi a zážitky, které jsem nestihla a ke kterým ty dveře už neotevřu. A vylomit je nezvládnu. Zkoušet to nebudu.
Už nikdy nezjistím, jaký je to pocit padat nejdříve volným pádem vzduchem, potom se vznášet a pohupovat na popruzích padáku nad krásnou letní krajinou. I když … let balónem ještě možná není úplně ztracený!
Nepotopím se ke korálovému útesu nebo ke dnu moře, nezaplavu si s delfíny a nepohladím kolem plovoucí želvu po krunýři.
Nebudu cválat na hřbetu koně krajinou ozářenou zapadajícím sluncem.
Nesjedu na lyžích dlouhatánskou sjezdovku v Alpách.
Kupodivu celkem v pohodě zvládám i zjištění, že jsem už nezařaditelná do programu kosmického výzkumu, takže se nepodívám ani k Marsu, ani na Měsíc. Ale co, můžu se aspoň kouknout z okna.
Pořád ale přece mohu snít o něžném přátelství se sympatickým miliardářem, který mě pozve na svou milionovou jachtu k plavbě po Karibiku. I když vzhledem k mé jazykové vybavenosti by můj miliardář musel umět alespoň malinko česky. Ale nakonec, proč ne?!
Doufám, že se dveře definitivně nezabouchnou dřív, než stihnu vysněné návštěvy ostrovů od MA – Madeiru, Mauricius, Madagaskar, Maledivy a Mahé. Dvě čárky za splněno už mám, na další se těším. A ne. Máchovo jezero k mým vysněným místům opravdu nepatří, i když vím, že spousta návštěvníků na tuto lokalitu nedá dopustit.
Dveře se sice zavírají, tempo říkanky se zrychluje, ale myslím, že na jedno řešení jsem přece jenom přišla. Zarazím pod dveře pořádný kus dřeva a nedovolím jim, aby se zavřely úplně. Nenechám si vzít možnost nějak se tou zbylou škvírou postupně protáhnout. Doufám a věřím, že se mi to podaří.
Musí.