Hada bosou nohou
Tato povídka se v rámci 22. Podzimního knižního veletrhu 20. října 2012 v Havlíčkově Brodě dostala do semifinále soutěže "Dopište Douskovou!".
Cílem soutěže bylo dopsat povídku Ireny Douskové, kterou spisovatelka napsala speciálně pro tuto příležitost. Soutěže se od 30. dubna do 30. června 2012 zúčastnilo celkem 30 soutěžících.
V osm čtyřicet už stála na náměstí. Musela vyjet pár minut po šesté, aby se sem vůbec nějak rozumně dostala. S jedním přestupem. Matka jí zakázala zůstat na nocleh, což by nebyl takovej problém. Kde stojí psáno, že musí poslechnout… Ale nebylo za co. Tak aspoň vyjela co nejdřív, aby si ten den pořádně užila. Celou cestu si četla „Noc veselých sebevrahů“. Asi tak počtvrté. Vlastně už to uměla skoro zpaměti, ale vezla ji s sebou, aby Vlasáka poprosila o podpis. Kdyby se snad náhodou nedostali k jejím básním – kdo ví – třeba nebude příležitost nebo čas, tak aspoň ten podpis.
Ráno bylo studené, docela prokřehla. Neoblíkla se nejlíp. Nejlíp, vzhledem k počasí. Jinak to samozřejmě bylo to nejlepší, co měla a o čem soudila, že jí to snad sluší. Tak teď klepala kosu. Ve vzduchu odér téměř zimní, jako by už byl cítit příští sníh. Ale zato svítilo slunce. Náměstí zalévalo měkké podzimní světlo, takové trochu sváteční. Možná se i město chystalo na cosi významného, co se přihodí právě dnes. Kéž by! Panebože, kéž by…
Obešla kostel v pravém horním rohu a teď šla znovu kolem náměstí, už podruhé. První kavárnu otevřou až v devět. Chtěla si tu dát kafe a ještě jednou projít svoje věci, než mu je ukáže. Pak teprve vyrazí do toho kulturáku na veletrh. Vlasák čte stejně až ve dvě a po ránu tam asi sotva bude. Co by tam dělal. Byla si absolutně jistá, že to musí být právě on, kdo jí k tomu všemu něco řekne. Jemu uvěří, ať už to bude cokoli. Úžasnej člověk. A nedoceněnej. Ve výloze knihkupectví zahlédla jeho knihu. Dobrý znamení, pomyslela si. Věří na takový věci, funguje to. Nebo třeba jak člověk někam přijde, v životě tam nebyl a přitom má pocit, že to místo dobře zná. To se taky stává, a leccos jinýho, zajímavýho, co se nedá tak snadno vysvětlit.
Napadlo ji, co by tomu řekly holky, kdyby ji tu viděly. A co Křapka… Co asi? Přitrouble by se smály. Že zrovna ona musí mít tak pitomou češtinářku. Ale to je všechno tou školou, kdyby chodila na gympl, bylo by to jiný. Jenomže matka tenkrát nechtěla. Měla strach. Že by se tam nedostala a i kdyby, tak co kdyby se potom nedostala nikam dál. Co by si počaly? Obchodní akademie je mnohem praktičtější. Hlady neumře, to je jistý. Ve skutečnosti neznala vůbec nikoho, kdo by umíral hlady. Ale to byla celá matka. Všeho se bála a všechno chtěla mít jistý. Babička tvrdí, že dřív taková nebejvala. Až od tý doby, co odešel fotr. Zdrhnul se svojí sekretářkou. Jenže to už je strašně dávno, jí bylo sotva pět, takže si matku jinou nepamatuje. Jednou se Křapíkový zeptala, jestli by Vlasáka nemohli pozvat do školy – na besedu. Překvapeně se na ni koukla a řekla:
„Prosím tě…“
Nic víc, jen tohle. A tím to bylo jednou provždy vyřízený.
Podívala se na hodinky. Devět. No konečně. Odlepila se od výlohy. A pak si toho všimla. Stalo se něco neuvěřitelnýho. Ve výklenku před bankomatem stál Ivan Vlasák. Vybíral a něco si u toho mumlal. Zdálo se jí, jako by tak trochu zavrávoral. Kdyby nebylo ráno, skoro by si myslela, že není úplně střízlivý. Zamířila k němu, ale včas si uvědomila, že musí počkat. Tohle nebyl vhodnej okamžik. A taky si musí dát pozor, až se bude představovat. Aby náhodou zase neřekla, že se jmenuje Nika. Pěkně pořádně – Veronika. I když bude celá strnulá trémou. Jednou jí to ujelo a takovej nafoukanej redaktůrek opáčil:
„Nika? To je takovej ten výklenek ve zdi, co? Ale to je vám jistě známo.“
Štěstí ji neopustilo. Vlasák zastrčil peněženku do kapsy a než si stačila rozmyslet, jestli už nastala ta správná chvíle, vešel do tý jediný právě otevřený kavárny. Tak to tam budeme sami, napadlo ji. V tom se přímo před ní zhmotnila neuvěřitelně zmalovaná třicátnice s jasně červenými vlasy a vecpala se do dveří.
„Ivane! Lásko moje, počkej!“, zaječela, až se Veronice zkroutil prázdnej žaludek.
..... Irena Dousková
--------------------------
Vlasákovu reakci bohužel nemohla vidět, protože ten už byl uvnitř. Vlasatice se hnala bez špetky zaváhání za ním.
Tohle si přece nemůžu nechat ujít, řekla si, a vzala taky za kliku.
Kavárna moc útulně nepůsobila, bylo vidět na první pohled, že je to zkušená pamětnice lepších časů a vymalovat zapomněli úplně.
Nadechla se zhluboka zatuchlého vzduchu a rozhodně vstoupila. Vlasák právě dorazil ke stolu u okna s červenou vlasaticí v závěsu. Nejistě si sedl a vlasatice přisedla naproti němu. A mluvila a mluvila. Mlela něco o slibu, o bydlení a o tom, že se nemůže dočkat. Moc jí nerozuměla, protože nestíhala její kadenci. Nicméně si dobře všimla, že Vlasák znervózněl a začal se potit, taky měla dojem, jako by se u stolu nějak zmenšoval nebo scvrkával.
Proletělo jí hlavou, Vlasákova manželka to určitě není. Zrovna nedávnou si prohlížela jeho webovky a byla si stoprocentně jistá, že manželka vypadá úplně jinak.
Musí mu pomoct! Musí ho zachránit!
Zbrklost jí byla vlastní, takže se moc nerozmýšlela. Šla na to!
Ke stolu přistoupila ze strany vlasatice, aby na ni Vlasák viděl. Dobře si všimla, že ji zpozoroval. Výrazně zamrkala: „Ahoj tati!“ Pronesla jásavě a doufala, že on pochopí. Pochopil.
S úlevou se usmál a odpinkl míček na její stranu: „Ahoj dcerunko! Už tady na tebe čekám.“
Obrátil se k vlasatici, které došla řeč a konsternovaně si ji prohlížela. „Dovol, abych ti představil svoji nádhernou dceru.“
„Veronika, těší mě,“ špitla nesměle.
„Dcerunka?! Pch!“ Zasyčela vlasatice a nenávistně ji probodávala pohledem. „To bych musela být totálně dementní Ivane, abych ti tohle sežrala! To bys ji musel zplodit v patnácti!“ Prskala slova, jako by to byly pelyňkový bonbony.
„Mně stačí naznačit! Jdu!“ Zvedla se vlasatice a uraženě odkráčela ke dveřím. Otevřela, podívala se na nás, pohrdavě ještě jednou odfrkla… a byla pryč.
Podívali se s Vlasákem na sebe a vyprskli smíchem. Teda hlavně ona vyprskla, jeho smích zase tak úplně svobodě nezněl.
Podíval se na ni upřeně a pronesl: „Některé hříchy člověka prostě dostanou!“
Moc té poznámce nerozuměla, ale nevadilo jí to. Okouzleně se na něj dívala. Nemohla tomu uvěřit. Páni, ona to dokázala! Sedí naproti Vlasákovi a mluví s ním. Vypadá teda podstatně hůř, než si představovala, šedivější vlasy, vrásky, pytlíky pod očima, prsty žluté od nikotinu. Ale je to on. Kolikrát si tuhle chvíli vysnila.
Z dálky k ní pronikl jeho hlas. Cože? Aha, co jí má objednat. „Čaj, obyčejný černý čaj,“ našla konečně řeč.
Požádat o podpis knihy bylo najednou úžasně jednoduché. Potom se podíval na hodinky, že bude muset jít. „Jistě, přece ho nemůže zdržovat,“ pronesla odhodlaně.
Potom jí vyrazil dech. Zeptal se, jestli by ji mohl pozvat na večeři a v kolik by se jí to hodilo. Rychle vzpomínala, kdy jí jede poslední vlak. V deset. Takže má spoustu času, ale pro jistotu navrhla: „ V pět?“
„Výborně,“ pokýval hlavou Vlasák, „takže Vás budu čekat v pět u Zlatého bažanta.“ A než se probrala z omámení, byl pryč.
Holky budou zírat, řekla si, ještě že má ten podpis, jinak by jí asi nevěřily. No možná stejně nebudou, bude si muset něco z té restaurace vzít, aby je přesvědčila.
Čas do večeře strávila jako ve snách. Kolem Zlatého bažanta prošla alespoň pětkrát, aby si byla stoprocentně jistá, že ho ve správnou dobu nemine.
V kulturáku byla spousta lidí, prohlíželi si vystavené knihy, povídali si, postávali s knihou v ruce a četli si. Užívala si fajn atmosféru a hlavně báječný teplo. Byla ráda, že se oblíkla pěkně sexy, aspoň se za sebe nebude muset na večeři stydět. Na záchodě se prohlížela, jestli jí to sluší, a byla celkem spokojená. Ještě se potom trochu přišmrcne a bude to akorát.
Před pátou se pomalu vydala k restauraci. Vlasák na ni už čekal. Došli spolu ke stolu, který dopoledne zamluvil. Číšník kolem nich pobíhal, samá ochota, málem si zakopl o vlastní nohy, jak se tam pořád motal.
Cítila se úžasně. Vůbec nevnímala, co vlastně jedla. Kdyby jí naservírovali suchej tvrdej chleba, tak by to asi ani nezjistila. Po večeři objednal Vlasák víno, vlastně Ivan, protože si potykali. „Přece mi nebudeš vykat, když jsem tvůj otec,“ smál se přitom.
Když byli někde v polovině lahve, osmělila se a pověděla mu o svých básních. Byl ochota sama, že si je moc rád projde. Navrhl, že by mohli jít k němu na pokoj, tady v hotelu, aby měli klid, a nikdo je nerušil.
Sice jí někde v zadu v hlavě začalo blikat výstražný světýlko, ale rázně ho zadusila a poslušně vyrazila za Ivanem, který už zaplatil a čekal na ni s nedopitou lahví vína a skleničkami. Tohle jí prostě holky neuvěří, tohle už je moc, to je možný jedině v kině, říkala si.
Došli do pokoje. Nic moc. Malinký kamrlík s ošoupaným laciným nábytkem a jednou postelí. Rozsvítil světlo na nočním stolku. Posadila se na postel, nebylo kam jinam, vytáhla z tašky desky s básněmi. Ivan si přisedl vedle ní. Začala předčítat. Občas se podívala, aby zkontrolovala, jak se tváří. Potom se ale zabrala se do přednesu a přestala ho vnímat.
Najednou se na ni vrhl, povalil ji do peřin a začal se na ni sápat. Desky jí spadly na zem a papíry se rozletěly po zemi.
Začala se bránit. Tohle nečekala. Je přece naprosto úžasnej, není to žádnej prasák. Chtěl jí pomoct s básničkami. Nebo nechtěl? Bože, je tak pitomá!
Mrskla sebou a podařilo se jí ho plnou silou nakopnout, až odletěl na zem. Připravovala se na jeho další útok. A nic se nestalo. Opatrně se zvedla z postele.
Vlasák seděl na zemi, opíral se o zeď. Byl bledý a namáhavě dýchal. Rozhodně mu bylo hodně špatně, mluvit nemohl, rukou se chytal za srdce.
Vytáhla z kabelky mobil a zavolala mu záchranku, posbírala svoje papíry a rychle vypadla ven z pokoje.
Sanitka dorazila ve chvíli, kdy vycházela z hotelu.
Podívala se na hodinky, ještě stihne vlak v osm. Bude doma tak akorát, aby neměla máma řeči. Najednou měla pochopení pro její strachy. A taky byla Křapíkový vděčná, že ve škole beseda s Vlasákem nebude. Vždyť zase až tak úžasnej není, a kdo ví, jestli vůbec umí psát.