Kapitola 1.
Pohřeb
Stojím v krematoriu. V čestné první řadě uprostřed, být to v divadle mám nejlepší a nejdražší místo s nejužším kontaktem s jevištěm. Odevzdaně sleduji pomalu se pohybující vzdalující rakev ozdobenou květinami a nezvykle zahalenou českou vlajkou. Na víku trůni obrovský věnec z lilií. Omamně sladce voní. Proč zrovna lilie, symbol nevinnosti? Vím, že hraje nějaká hudba, ale jakékoli zvuky jsou momentálně mimo hranici mého vnímání. Klidně stojím a čekám. Trpělivost bych mohla rozdávat. Nebo lhostejnost? V pravé ruce zlehka držím užmolenou a upatlanou ručičku Vítka, mého staršího syna, v levé se choulí menší Ondrova. Kluci kupodivu a navzdory své přirozenosti stojí bez zcela bez pohybu a zaraženě sledují cestující rakev. Fascinují je hlavně vrata za ní, která se nejdřív tajemně bezhlesně otevírají, a až rakev zmizí kdesi ve tmě, pomalu se za ní zavírají. Jsem smířená se skutečností, že mám nulovou šanci uniknout milionu otázek zaměřených na technické detaily tohoto zázraku. Ale ne dnes, až zítra.
Ještě přestát mumlavé vyjádření soustrasti a potřásání rukama. Doufám, že snad všechno tohle divadlo bude za námi. Konečně se budu moct svobodně nadechnout. Jsem nesmírně vděčná za klobouček se závojíčkem. Jednak jsem kloboukový typ a černá barva mi vyloženě sedí, a navíc má závoj jednu úžasnou výhodu, není mi vidět do očí. Od zdrcené vdovy se očekávají zarudlé a opuchlé oči od pláče, ty by smuteční hosté u mě ale hledali zbytečně a marně. Nepláču teď a neplakala jsem ani před obřadem, oči mám suché. Naplakala jsem se dost v minulosti. Jistě, je jenom moje věc, jak prožívám smrt svého manžela, pro pořádek dodávám, že nečekanou a hrdinskou, ale vykládejte to zdrcenému okolí, a přesvědčujte zarmoucené příbuzné, o lovcích senzací a rodinných dramat ani nemluvě. Takže díky bohu za závojíček! Sklopené oči, schoulená postava (pochopitelně žalem) a mám klid. Nic neruší dokonalý obrázek přiměřeně truchlící mladé atraktivní vdovy. Skutečně je tak mladá! Chudinka. Co si teď počne?! A zůstaly jí po něm dvě děti. Chuďátka! Ponechejte věřícím jejich víru a jejich vděk vás nemine.
Kluci začínají být neklidní, vrtí se a šoupou nohama. Vydrželi víc, než jsem doufala. Jsou ještě naštěstí příliš malí, aby vnímali, co se vlastně kolem nich děje. Smrt je pro oba něco, co trvá chvilinku, potom přece stačí zmáčknout restart, a můžeme zkusit akci znovu, jde se dál. Tátu už neviděli hezky dlouho. Proč by jim měl nějak výrazně chybět? Navíc teď v poslední době neslyšeli nic jiného než, že jejich táta je hrdina. Omílali jim to všichni v okolí pořád dokola, hlavně babička s dědečkem. Hrdina? V jejich pojetí někdo jako Spiderman a Shrek, případně Křemílek a Vochomůrka nebo Krteček, záleží na tom, z jaké strany se to vezme. Můžu se divit, že se jim všechno nějak zmotalo a že jsou z posledních událostí pěkně zmatení? Nemůžu. Tak se nedivím. Nechávám je být a snažím se je udržovat co nejvíc v blahé nevědomosti. Kdybych byla schopná je někam na měsíc dva bezbolestně uklidit, než se bouře přežene, poslala bych je expresní poštou na místo určení bez váhání. Ale nejsem.
Černě a tmavě oblečený uplakaný a pokašlávající had se pomalu vine a vine. Potřásám rukama, ztuhle se smutně decentně tvářím. Všechno je, jak má být. Snažím se ignorovat vystřelující bolest v oblasti bederní páteře a nohy nespokojeně utlačené v lakovaných lodičkách. Nenápadně šilhám, jestli už bude konec fronty. Nechce se mi nějak věřit, kolik truchlících si udělalo čas na poslední rozloučení s mým nebohým zesnulým hrdinným manželem. Prostě se nemůžu ubránit podezření, že ho tolik lidí snad ani nemohlo znát.
Konečně je konec. Závěrečné zamumlání a potřesení. Už se mi z té ulepené truchlivosti začalo dělat špatně. Nebo to bylo z hladu? Poslední podaná ruka se pomalu vzdaluje, ještě chvilku počkat, čím míň účastníků na odchodu potkáme, tím lépe. Rychle do auta a spěchejme domů. Pryč od smutku, pryč od černé, od slz. Můžu si gratulovat, že jsem odmítla uspořádat smuteční hostinu. Vysvětlila jsem všem, že bych prostě nezvládla být někde mezi lidmi. Nečekaná smrt manžela mě přece zlomila a zničila. Potřebuji sbírat síly k novému životu bez jeho milované opory. Všichni byli tak úžasně milí a vstřícní. Pokyvovali souhlasně hlavami, tvářili se nadmíru starostlivě a s těžce zastíraným ulehčením mě podpořili. Prý se po obřadu sejdou a rozloučí doma v rodinném kruhu. Sami. Beze mě. Pokrytci.
Kluci se najedli, podařilo se mi dostat je bezpečně do postele. Usnuli hned po pomazlení a pohádce. Ani se nedivím. Museli být pořádně utahaní, předcházející dny byly náročné pro všechny.
Hovím si ve vaně, horkou vodu až po okraj, pěna do koupele krásně voní. Nejhorší je doufám za mnou. Jsem volná, jsem zajištěná. Můj milovaný hrdina padl v boji na zahraniční vojenské misi, takže armáda bude ubohou pozůstalou rodinu finančně pravidelně podporovat. Cynik? Potvora? Nebo snad přímo hyena? Možná to tak působí. Ale ….Vlastně, konečně můj manžel udělal něco prospěšného pro děti i pro mě. Pochopitelně je smutné, že zemřel tak mladý, ale dopadlo to nejlíp, jak mohlo. Kdyby se totiž z mise ve zdraví vrátil, asi bych ho nakonec stejně zabila. Musela bych. Nic jiného by mi zřejmě nezbývalo.
Někde v domě něco zašramotilo, otevřela jsem oči do tmy. Chvilinku jsem byla zmatená, ale rychle jsem vplula do drsné reality. Zase jenom ta moje opakovaná noční pohřební můra. Milan je živý a zdravý a má se čile k světu jak natěšené novorozeně.