Kapitola II.
Nové začátky
1.
Hurá, konečně začínáme bydlet! Už jsem málem přestávala věřit, že k tomu někdy dojde. Přestavba našeho domu se táhla neuvěřitelně dlouho, až jsem občas propadala vlezlým depresím, že se při tomhle závratném stavebním tempu do vlastního přestěhuji rovnou na důchod. Pochopitelně přeháním, zase až tolik stará nejsem. Občas se sice musím mrknout do občanky, abych se ujistila, že mi je teprve dvacet sedm. Jsou chvíle, a v poslední době poměrně časté, kdy se cítím na sedmdesát, a rozhodně tyto stavy nemívám jenom po ránu, kdy by někdy byly i celkem pochopitelné. Ale většinu času si docela užívám, že jsem ještě mladá a poměrně atraktivní ženská. Musím se pochválit sama, kdybych měla na někoho v tomhle ohledu spoléhat, mohla bych se načekat, což rozhodně nehodlám riskovat. Prý se tomu říká být zdravě sebevědomá. Takže se chválím a pochvaly si užívám. Až se přehoupnu přes pětačtyřicítku, stanu se pro okolí, a tím myslím hlavně mužské okolí, neviditelná, ale tohle mě zatím rozhodně trápit nemusí. Momentálně jsem vidět poměrně dost a zřetelně.
Dalo by se říct živel, temperamentní, upovídaná, veselá, akční až moc, s energií bych mohla hned na energetickou burzu, vysedávání v koutě nepatří k mým koníčkům. Moc jsem nevyrostla, holka krev a mlíko. Na kariéru vychrtlé salátové modelky si teda rozhodně myslet nemůžu, ale na druhou stranu jsem tyhle ambice nikdy neměla. Tmavě hnědé oči, malý nos, usměvavá ústa, v nich bílé rovné zuby. Pozdní dětství a pubertu jsem přetrpěla jako většina spolužáků s rovnátky, byla jsem z nich nešťastná, ale dneska jsem vděčná. Výrazné klenuté obočí, čistá pleť, po vráskách zatím ani stopy. Co by taky u mě hledaly?!
Občas se stane, že mám jako každá normální ženská potřebu zeptat se: „Zrcadlo, zrcadlo, jsem aspoň trochu hezká?“ Pochopitelně zdravý rozum mi celkem spolehlivě zabrání, abych podobnou otázku kladla brzy po ránu, nebo naopak pozdě večer, kdy bývám šedá únavou a nad dokonalostí mých kruhů pod očima by zajásal nejeden projektant kruhových objezdů. Takže, když nastane den s vhodnou konstelací hvězd, a já si mohu dovolit položit zmíněnou zrádnou otázku bez reálně hrozícího nebezpečí, ptám se a zrcadlo reaguje poměrně umírněně: „Nejkrásnější, Káťo, sice nejsi, ale rozhodně jsi ženská k světu.“
Odpovídám: „Děkuji ti, zrcadlo. Podobnou odpověď považuji za zcela dostačující.“
Dále jsem majitelkou dlouhých zvlněných tmavě hnědých až černých vlasů, prsa, zadek a boky spíš víc než míň, ale ještě pořád v normě. Vím, jak na chlapy působím, a jsem natolik potvora, že si je užívám a vychutnávám. Mužské myšlení znám dokonale, vyrůstala jsem se dvěma bráchy. Zvládnu s přehledem jakéhokoli schopného mužského v okruhu deseti metrů, a když se hodně snažím, i z větší vzdálenosti. Zobou mi z ruky, vyrazím z nich, co potřebuji, a ještě jsou šťastní, že mi mohli vyhovět. Ale pozor, aby nedošlo k omylu, mám chlapy ráda, vážím si jich a zneužívám je jenom v nezbytných případech. A dost přitom dbám, abych nezasáhla a nepošramotila jejich citlivé ego, nemám potřebu ubližovat a je lepší být obklopená ochotným přátelským okolím. Věřte mi, vyplácí se to! Většinou se mi daří. Jenom můj vlastní manžel se mi nějak v poslední době vymkl. Snažím se, rvu to silou. A nic!
Pořádně se nám teď otočil život. Dva roky jsme spolu koexistovali spíš jako dva osamělí sólisté než nerozluční parťáci. Já našla s Vítkem a Ondrou azyl u rodičů. Manžel žil tady na severu a připravoval pro nás náš dům. Po dlouhém váhání, počítání a rozmýšlení jsme vzali hypotéku a pořídili zdevastovaný domek s neskutečně velkým pozemkem ve vesnici, kde snad ani lišky dobrou noc nedávají. Žádnou se mi tady totiž nepodařilo potkat, buď všechny utekly, protože měly víc rozumu než já, nebo pochcípaly nudou. Pořídili jsme si v momentálním zatmění mysli obyčejný přízemní obdélníkový dům s rozsáhlou půdou, kterou předěláváme na podkrovní pokoje, rozhodně se nejedná o zázrak architektury. Ves nic moc, pár chalup bez obchodu, dokonce i bez hospody, všude daleko. Kolem vesnice pole, pole a zase pole, v dálce se černají lesy. K rybníku hodina cesty, řeka by taky někde měla být, ale ještě se nám k ní nepodařilo dorazit. Romantika se mezi nekonečnými rovnými lány moc nekoná. Předchozího majitele nutně musela po prodeji z přemíry radostí a štěstí klepnout pepka. Aspoň nic nestačil rozházet a zbylo na dědice.
Když jsem sem přijela poprvé a manžel mi hrdě ukazoval, co pro nás objevil, musela jsem se hodně přemáhat, abych udržela nehybný výraz pokerového hráče a nedala najevo, co za myšlenky mi skutečně běží hlavou. Fuška, ale dala jsem. Prošla jsem dům, kupodivu se zdržela zdrcujícího komentáře, jak jsem to dokázala, nejsem dodnes schopná uspokojivě vysvětlit ani sama sobě. Snažila jsem se usilovně, ale nadšení jsem nějak nedokázala ze sebe vydolovat. Ale potom jsem si prohlídla rozsáhlý oplocený pozemek, který k domu náležel, zakončený obrovským starým sadem a přestavila si kluky, jak lítají svobodně mezi stromy, staví si úkryty z větví a opékají špekáčky na ohýnku a jsou spokojení a šťastní.
Cena byla poměrně příznivá, bodejť by nebyla, aspoň jedna strana projevila totiž zbytky rozumu. Takže jsem nakonec trochu neuváženě pod vlivem mateřských pudů vzala manželův objev na milost.
Do práce dojíždím autem skoro hodinu, nejbližší autobusová zastávka je na rozcestí asi půl hodiny pěšky a autobus tam staví ráno v jednom a po polední v druhém směru, v okruhu deseti kilometrů nenajdete školu ani školku, důchodci totiž tyto instituce nepotřebují a nikdo jiný tady nebydlí. Ale jsem navzdory uvedeným okolnostem šťastná jak blecha. Konečně zahnízdím! Pochopitelně, že kdyby mi někdo nabízel darem moderně zařízenou vilu ve městě, nebudu se zdráhat dar přijmout, ale jsem realistka, takže s jistotou téměř stoprocentní vím, že se s podobnou nabídkou těžko někde potkáme. Možná maximálně někdy v příštím ideálním životě. Naše peníze nám spíš nestačily, než stačily ani na tohle bydlení, museli jsme si vypomoct hypotékou, ale kdo v dnešní době nemusel. Takže si užívám skvělého pocitu hrdé majitelky úžasné reality a nesmutním za tím, co nemám, a mít nebudu. Už se nemůžu dočkat, až tady budeme všichni společně. Doteď jsem s klukama bydlela na jihu u rodičů a na víkendy za manželem dojížděla. Když říkám jih a sever, myslím tím pochopitelně Moravy, v Itálii u moře by se mi sice taky líbilo, ale bohužel, tam se naši nezabydleli. Ale co, víno u nás roste a i bez moře je tam krásně. I když … teď mě napadá, v sadě máme spoustu švestek, takže se asi v hodně blízké budoucnosti rýsuje pravděpodobný přechod z vína ke slivovici. Myslím, že tuhle část zapouštění kořenů bych mohla opravdu úspěšně zvládnout.
Štěstěna ke mně byla neuvěřitelně štědrá v jednom směru, jsem totiž majitelkou naprosto úžasné matky, když mi ve školce oznámili, že mi kluky vezmou až od září, nabídla se, že mi je bude opečovávat. Takže díky ní si můžu dovolit bydlet v týdnu s manželem tady a pomáhat mu s budováním hnízda. Štěstí na mně zřejmě milostivě spočinulo nyní dlouhodoběji, protože se mi už podařilo i najít práci. Využiji vzdělání a nejen kdysi těžce získanou němčinu, ale i osobní kouzlo. Připadá mi naprosto neuvěřitelný, že pracuji ve firmě, kde jsou z devadesáti procent zaměstnaní chlapi. To se mi ještě nestalo, vždycky jsem ke své smůle narazila na babinec. A já ty řeči o úklidu, vaření a dětičkách, a různý drby, intriky a pomluvy fakt nemusím. Zlatí chlapi, zlatá první signální. Co myslím, řeknu, neřeším, co řešit nemám, zbytečné problémy nevyrábím. Úžasné, skvělé, někdo tam nahoře mě má prostě hodně rád. Rybě ve vodě určitě není lépe, než mně bude tady. Mám chuť tancovat, možná se začnu vznášet, lítání v oblacích jsem si pro značnou rizikovost zakázala.
Občas se mi blízko kolem rozumu mihne osamocená bodavá černá myšlenka, že bych možná měla začít brzdit, jak je něco moc ideální, určitě to začne brzo někde smrdět. Ale huš! Už se konečně, Kateřino, uklidni a uvolni a začni si užívat nového života! Přišly zlaté časy, jednou přijít musely. Uvítej je s úsměvem.