Kapitola II. - 3. část
3.Chodíme kolem sebe tiše jak dva napjatí, sobě navzájem nebezpeční, lvi v prostoru ohraničeném těsnou klecí. Neustále ve střehu. Připraveni k boji. Čechráme hřívu, brousíme drápy, opatrně našlapujeme na polštářky tlapek. Nemluvíme. Budu přesná, já nemluvím. Milan to zkouší. Zbytečně. Marně. Sekla jsem se. Můj program neodpovídá. Asi mi vyhořel software. Nechci se hádat, nemám potřebu si s ním povídat. Jsem ponížená. Jsem raněná. Moje ženství utrpělo silnou ránu. Stiskla jsem zuby a mlčím. Můj vztek se bohužel nezmenšil, neopadá, naopak jsem naštvaná pořád víc a víc. A co je horší, mám obrovskou chuť zraňovat. Chci mu to ponížení vrátit. Chci ho seknout, aby ho to taky bolelo. Chci pochroumat jeho povýšené mužské ego. Mám neodolatelnou touhu se mstít. Toužím kopat a rozdávat rány. Chci být zlá, hodně zlá. Hnusím se sama sobě, ale nemůžu si pomoct. Úplně mě to převálcovalo. Jestli ten vztek ze sebe někde nevybiji, může to dopadnout hodně špatně. Pro něj. Pro mě. Pro oba. Pořád jsem nepochopila, co bylo důvodem. Ale nejsem si jistá, jestli mám ve svém momentálním rozpoložení zájem se vůbec něco dozvídat. Kecám, jsem si jistá. Nemám. Jsem příliš vzteklá na jakékoli vysvětlování.
Mlčím. Jsem trpělivá přímo andělsky. Sveřepě čekám na svoji narážku, na příležitost. Ještě jedna nevhodná poznámka, hráz povolí, voda přeteče a neudržím se. Jenom doufám, že se ovládnu natolik, abych ho nezabila. Vzít ho hrncem po hlavě by mi udělalo skutečnou radost.
Kdo čeká, dočká se. Miláček kolem mě prošel a prohodil cosi rádoby vtipně jedovatého. Věděl, že se pohybuje po minovém poli, a přesto nedokázal odolat pokušení, asi mu odumřel i pud sebezáchovy. Zvysoka jsem se na něj podívala, což už byl výkon, protože jsem malinko menší, a jízlivě ho uklidnila: „Nemusíš si o mně vůbec dělat starosti, protože já svoji situaci hodlám vyřešit a dokážu se o sebe a svoje potřeby docela dobře postarat sama. Vlastně tě k nim nepotřebuji. Pořídím si za tebe náhradu. Najdu si milence.“
Slova, která jsem ze sebe bez míření prudce vystřelila, zůstala viset nad mou hlavou. Zastavila se a nehybně trčela v prostoru u stropu, snad jenom komiksová bublinka jim chyběla k dokonalosti, kdybych chtěla, mohla jsem si je ohmatat.
A měla jsem ho! Účinek byl dokonalý. Zarazil se. Zrudl. Začal rozčílením koktat. Podoba s načepýřeným krocanem byla dokonalá, musela jsem se držet, abych se nezačala smát. Poskakoval rozčílením na místě a prskal na mě svoje proslovy:
„Seš nechutná a sprostá a vulgární, nadržená jak koza! Tohle snad nemůžeš myslet vážně! Na blbý vtipy tě prostě užije!“
Neudržel se už na jednom místě, prudce kolem mě přešel a směřoval rázně ven. Instinktivně jsem se trochu přikrčila. V takovém výstupu jsem ho zažila poprvé a nedokázala jsem předvídat, co všechno můžu a nemůžu čekat.
Všiml si mé reakce, pochopitelně, že všiml, byl přece na takové situace dost tvrdě a dobře trénovaný.
Práskl dveřmi. Stojím celá roztřesená a jsem doopravdy moc ráda, že nejsou tyhle dveře skleněné, protože teď bych určitě sbírala střepy. Tahle jenom zametu trošku omítky, co opadala s futer a se stropu. Měla bych se cítit jako vítěz, tak proč je mi tak mizerně? Právě jsem si prakticky asi ověřila, že špína mě šťastnější neudělá. Jako bych si musela něco takového ověřovat! Smích mě teda přešel neuvěřitelně rychle!
Hádky
Ubližujeme si
Zraňujeme se
facky
kopance
zákeřné rány
slov
špičatějších
ostřejších
dýky
vyřčené
nelze vrátit
vymazat
Ubližujeme
Zraňujeme
Své nejbližší
4.