Kapitola II. - 5. část
5.
Konečně pátek. Naházela jsem do tašky špinavé prádlo a s ulehčením prchám za dětmi. Už se nemůžu dočkat, až se s kluky pomuchluji. Vyrážím skoro tanečním krokem a Milana ponechám s radostí jeho osudu. Chladno mezi námi stále přetrvává, takže jsem se tentokrát ani nenamáhala s vařením nějakého víkendového jídla pro něj. Když bude mít drahoušek hlad, ať si udělá mrkvový salát, v lednici zůstala mrkve celkem slušná zásoba.
Kluci mě nadšeně přivítali, zavalili mě novinkami, na přeskáčku mi zadýchaně vylíčili, co všechno úžasného s babičkou a dědou zažili. Trochu je mi líto, že jsem u jejich zážitků nebyla, ale jsem moc vděčná rodičům, že zajišťují, aby byli šťastní a v pohodě. Ležím v důvěrně známé posteli, pohodlně uvelebená, povlečení voní čerstvým vzduchem. Kluci se ke mně přitiskli každý z jedné strany a po Červené karkulce, kterou oba milují, blaženě usnuli. Vítek s Ondrou zhluboka oddychují, mně se však spánek navzdory únavě ještě vyhýbá. Přemílám myšlenky a stavím ploty.
Na sex vlastně myslím tento týden skoro pořád. No pořád ne, ale rozhodně víc než kdy jindy. Přijde mi až neuvěřitelný, jak se mnou mávají hormony. Na sex myslím, ale nějak mi u toho přemýšlení začíná chybět Milan. Vůbec se mi milostné touhy nespojují s jeho osobou. Uražená ješitnost? Sobeckost? Ublíženecká zraněnost? Nevím. Nevyznám se v sobě. Tolik jsem si zakládala na svojí racionalitě a najednou se plácám v pocitech a náladách jak vykolejená puberťačka. Se zvýšeným prahem citlivosti si všímám chlapů, leckdy i proti své vůli. Registruji nejen postavu a oblečení, ale i jak mluví, dívají se, chodí a hlavně …voní. Voní chlapem. Dřív nic a najednou…snad všude.
Upozorněním na milence jsem se chtěla pomstít hlavně Milanovi. Ale infikovala jsem si tou myšlenkou bohužel svůj vlastní mozek, nemůžu přestat přemýšlet o vhodném náhradníkovi. Nemám nějak sílu, a když jsem ochotná na chvíli přiznat pravdu aspoň sama sobě, zjišťuji, že vlastně ani nechci, zarazit stav zvláštního třeštění a snění, v němž se nacházím. A co je úplně nejhorší, když člověk opravdu chce, TAK NAJDE! Neměla jsem ponětí, že je to tak snadné. Stačilo lehké zaváhání, stačilo pomyslet, usmát se, podívat se, pohodit vlasy, a vybraný protějšek zareagoval velice citlivě a vstřícně, ba přímo nastartovaně. Polekala mě ta snadnost. Rychle jsem zařadila zpátečku, nečekala jsem, že moje hra s ohněm by mohla podpálit stoh až takhle příliš rychle. Ale z hlavy dotyčného prostě nějak dostat nemůžu, bez jakéhokoli zaváhání mi neustále leze do myšlenek. Dupání se nebojí. Bouchání dveřmi nepomáhá. Odolností zámků si nejsem najednou vůbec jistá.
A proto stavím zábrany. Ležím, v posteli, vnímám tiché oddychování kluků a přitloukám tyčku k tyčce, buduji morální plot, který mě má uchránit od nerozvážností. Vysvětluji sama sobě, že TO prostě nemůžu manželovi udělat, že se TO nedělá, že musím myslet na kluky, že je nemůžu ohrozit pro chvilku pochybného osobního blaha. Nemůžu a hlavně nechci. Chci? Nechci? Prostě NE! Konečně se mi podaří umlátit roztoužené libido argumenty a usnu, jakžtakž pro tentokrát vyrovnaná a smířená.
Plot sice stojí, ale základy má poněkud vratké, hřebíky ve spojích taky zrovna moc pevně nedrží a už vůbec si nejsem jistá, jestli jsem zvolila správnou tloušťku latěk.
Oheň pokušení
Chuť zakázaného ovoce
…a plameny tančí
Ohřát, potěšit, zkrásnět
Nebezpečí popálení je příliš veliké
Ovoce dráždivě voní
Aspoň jednou?
Ztratit se v žáru?!
A plameny tančí blíž a blíž …