Kapitola II. - 7. část
7.
Vrátili jsme se z víkendu příjemně odpočinutí a naše úspěšné medové dny pokračují ničím nerušené úspěšně dál. Najednou se domů začínám těšit. Pracuji v rychlém tempu, abych mohla hned s padla odjet. Milan má v práci volno a maká na domě od rána do večera, takže stavební úpravy hodně poskočily. Na Vítka s Ondrou by měly čekat v podkroví jejich pokojíky a herna. Zdi jsem nechala bílé, chtěla bych, aby si je kluci sami pomalovali. Ještě zbývá položit lino. Nemůžu se dočkat, až půjdeme společně vybírat nábytek a doplňky. Hotová je koupelna, využili jsme starou prádelnu, probourali jsme okna a z koupelny se dá vyjít přímo do zahrady. Jsem nadšená její velikostí, v paneláku mají takhle velký možná obývák. Ladila jsem ji do hráškově zelené a bílé a je opravdu nádherná. Chodím se sem dívat pětkrát denně a nemůžu se nabažit. Konečně jsme dokončili i ložnici (a pochopitelně jsme ji náležitě pokřtili a ozkoušeli. Co kdyby se vyskytly nečekané závady bránící užívání? Zátěžová zkouška proběhla dobře.) Zařízena je jenom velkou manželskou postelí s nočními stolky, jinak už jenom prostor a tlumené barvy. Vedle ložnice je před dokončením velká šatna, takže skříně se nás netýkají. Ještě zbývá dodělat kuchyň a obývák. Ale už se to začíná rýsovat. Dům ožívá, dýchá, žije a já s ním. Konečně začínám někam patřit. Jsem šťastná, jak jsem už dlouho nebyla. Obdivuji svého chlapa. Toužím po něm, po jeho blízkosti. Milujeme se denně, někdy zvládáme i opakování, pro velký úspěch. Úžasná náplň budovatelských přestávek! Můžu vřele doporučit všem stavebním firmám. Stavebníci mají spoustu elánu, velmi dobré vzájemné vztahy a práce jde poměrně rychle od ruky. Možná bych mohla svoji zkušenost zapracovat do nějakého projektu a zkusit s ním prorazit ve stavebnictví. Nějaký přísun financí z eurofondů by taky nebyl marný, využívají se na spoustu nesmyslů, stačí jenom dobře zpracovat projekt. Že bych se pustila do práce? Zaměstnancům by moje doporučené postupy určitě udělaly radost. A já bych byla slavná a bohatá. K čemu by mi byla sláva? Stačilo by bohatství.
Rozhodli jsme se, že o víkendu zůstaneme doma a budeme se věnovat jenom sami sobě, žádná práce, jenom my dva a spousta volného času. Nemůžu se momentálního stavu svého manželství nabažit. Zajdeme si někam na malou večeři, a potom se vyřádit na diskotéku. Kdy jsme spolu někdy někde byli? Netuším, dávno ne, vůbec se nevzpomínám. Vím, že jsem sobec, ale na druhou stranu i pro děti je spokojená maminka lepší volba. Takže se pokorně přiznávám, ale nic měnit nechci, klidně si mě pomluvte.
Pohoda a štěstí ze mě vyzařují, přímo se vznáším v jejich oparu. Jsem uvolněná, uspokojená a zvláštním způsobem zpomaleně vláčná. Když jdu po ulici, chlapi zakopávají na rovném chodníku. Mám těžké záchvaty dobrotivosti, chtěla bych, aby byli stejně šťastní všichni v mém okolí. Neúspěšného kandidáta na kdysi potenciálního milence jsem seznámila s jednou svojí nezadanou známou. Podle posledního pozorování jiskra zřejmě úspěšně přeskočila. Ach, já jsem tak ušlechtilá! Musím se občas mrknout do zrcadla. Nemám kolem hlavy svatozář?! Ale klid, tu potvora mít nemůže. Nebo snad ano?!
Romantický sexuální víkend se nadmíru vydařil. Máma byla sice mírně zaražená, když jsem jí volala, že bych tentokrát chtěla zůstat s Milanem doma. Zdálo se mi, že se zřejmě v první chvíli domnívala, že ji šálí sluch, (nebo ji možná varoval rozvinutý mateřský instinkt?!). Myslím, že mému poněkud zmatenému a značně nejistému povídání o nutnosti nezbytného velkého úklidu a třídění krabic stejně moc nevěřila. Nikdy jsem neuměla lhát. Vždycky na mně bez zaváhání poznala, když jsem se snažila před ní něco utajit. Vlastně ani nevím, proč jsem jí neřekla pravdu.
Milan se překonával. V pátek jsem zůstala po práci ve městě, vracet se domů by byla zbytečná ztráta času. Dali jsme si rande na náměstí. A nestačila jsem se divit. Cítila jsem se jak obletovaná hvězda. A to jsem ještě netušila, že mě čeká hlavní role v romantickém milostném filmu.
K restauraci jsem dorazila o něco později, ne že bych svůj příchod schválně nějak prvoplánovaně zpožďovala, ale zasekla jsem se v práci. Milan už čekal, přešlapoval na chodníku a kupodivu se zdržel veškerého kritického komentáře. Zřejmě si dal závazek, že bude dnes večer chápavý a tolerantní. Rozhodla jsem se, že i já na něj budu milá v míře téměř andělské. Přivítali jsme se polibkem.
„Čekáš dlouho? Promiň, šéf zase s něčím otravoval, těsně před odchodem, jak je jeho dobrým zvykem.“
„Nic se neděje. Přišel jsem před chvilkou, taky jsem nestíhal.“ Pokusil se zalhat můj milovaný a předal mi kytici rudých růží, které opravdu miluji. Vypadaly nádherně.
„Kam půjdeme?“ zeptala jsem se.
„Zamluvil jsem stůl v Radniční, vaří tam dobře a o víkendu se tam i tancuje.“ Vydechla jsem spokojeně, Radniční byla dobrá volba. Sice trošku dražší, ale zase ne tak moc, když člověk uváží, že žijeme jenom jednou a společně jsme nikde nebyli už věky.
V restauraci bylo plno. Posadili jsme se, číšník odběhl, když uviděl růže, a za chvíli přikvačil nejen s jídelními lístky, ale i s vázou. Koukla jsem na lístek a vybráno jsem měla hned. Miluji ryby a kapřím škvarkům se zelím prostě nejsem schopná odolat. Dnes jsem navíc neměla ani důvod. Milan objednal jídlo pro mě i pro sebe, vybral víno. Seděli jsme, usmívali se na sebe, povídali jsme si, najednou znovu mladí, zamilovaní s růžovými zítřky na dotyk dlaní. Po jídle jsme si zatancovali. Užívali jsme si, občas jsem sice měla neodbytný pocit dežaví, jako bych se ocitla v minulosti na našem prvním rande. Ale proč hledat chyby, už jednou se Milanovi strategie vyplatila, nemůžu se divit, že ji využil znovu. Kouzlo trvalo. Vzájemné dotyky nás rozpalovaly a vzrušovaly. Nevzpomínám si, kdy jsem byla z tance takhle napružená. Užívala jsem si a současně jsem se moc těšila domů. Bylo až neuvěřitelné, jak moc mě Milan vzrušoval. V hlavě mi zvonila touha po milování, na nic jiného jsem nebyla schopná myslet. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby ze mě erotika blýskala viditelnými výboji do všech stran a popálení chlapi mi padali bezmocně k nohám. Po ostatních mi bylo houby, ale ten můj na moje výboje reagoval rozhodně velice pozitivně. Večer se vyvíjel víc než dobře a rychle utíkal do noci.
Domů jsme si vzali taxíka. Rozmařilost? Nejdřív jsem se při představě ceny orosila, ale potom převážila opilost a momentální skvělá nálada a řekla jsem si: „A proč vlastně ne?! Žijeme jenom jednou!“ Jednoduše jsem se rozhodla a pro dnešní noc jsem si zakázala myslet na praktické a běžné věci. Těch jsem si myslím užila víc než dost. Tenhle víkend je jenom pro mě a pro Milana, chci si ho pořádně užít a načerpat pohonné hmoty do dalších obyčejných všedních dní. Aspoň jednou zase zažít rozmařilou noc, aspoň jednou nemyslet na peníze.
V ložnici jsem rozsvítila svíčky a v jejich světle jsme se dlouze objímali a líbali. Milan nikam nespěchal, nechal mě vychutnávat každičký polibek, každičký dotek, až jsem byla vláčná jak plastelína. Po pravdě? Žádnou předehru jsem nepotřebovala. A on to velice dobře věděl.
Trochu mě svým chováním zmátl. Chtěla jsem ho přitáhnout na sebe. Zlehka mně vzal za ruce a položil mi je vedle těla na prostěradlo. Naklonil se nade mě. Jemně mi začal jazykem kroužit kolem bradavek, zalila mě mohutná vlna, potom další a další. Zavřela jsem oči. Pokračoval jemným sáním bradavek, málem jsem zapomněla dýchat, pak přešel mezi prsy na břicho, jemně kmital jazykem po jeho napjaté kůži a špičkou zajel zlehka do pupíku. V uších mi hučel mořský příboj. Poddala se příjemnému houpání narážejících vln. Moře miluji, jeho vůni, hebkost, barevnost, slanost, ale vlny odsouzené k pravidelnému návratu k pobřeží a zániku na okraji písku mě přímo fascinují. Mohu je pozorovat hodiny a nikdy se jich nenabažím.
Milan pokračoval na své pouti jazykem níž, lehce zatlačil rukou na můj klín. Rozevřela jsem nohy. Jazykem mi začal laskat poštěváček. Propadla jsem se do bezedné hloubky mimo prostor a čas, matně jsem vnímala jen vzdálené šumění moře a hebké jazyky mořských proudů tančících po mém těle. Rychleji a rychleji. Hlouběji pod hladinu. Bublinky vzduchu mi kloužou po těle a ulpívají ve vlasech. Beztížné ticho. Toužila jsem zůstat v bezpečí náruče laskavé hlubiny na věky. Utopená v rozkoši. Vznášející se v proudech. Ztracená v bezčasí. Už nikdy se nevynořit. Ležet navždy blaženě pohřbená na písčitém dně.
Probírala jsem se jenom pozvolna, vynořovala jsem se ze svého vodního snu. Omámená. Bezvládná. Milan mě pozoroval přimhouřenýma očima, díval se na mě zamilovaně a spokojeně se usmíval. Natáhl se za sebe. Položil mi opatrně na pupík náramek a na bradavky náušnice:
„Předčasný dárek k narozeninám. Miluji tě, lásko.“
Realistka ve mně právě spáchala rituální sebevraždu! Prožívala jsem svůj sen. Snila jsem skutečnost. Užívala jsem si. Vychutnávala. Kávovou lžičkou jsem nabírala růžovou pěnu. Nespěchala jsem. Tiše jsem ležela. Čas konečně pro jednou přestal existovat. Připitoměle jsem se usmívala. Jen zbloudilá slza se rozběhla za svým pochybným cílem.
Už jsem skoro zapomněla, jak úžasný společník a milenec umí můj manžel být.
Skleněná
Slézám skleněnou horu milování
křehkou a klouzavou k uzoufání
ztratit se v moři dotýkání
rozpustit v hoři dozrávání
blyští se v lesku odevzdání
věřím že se zdolání neubrání.