Kapitola II. - 2. část
2.
Zvláštní situace, dlouho jsem se těšila, až se přestěhujeme. Plánovala jsem a snila společný život a najednou nic. Pořád se tu necítím doma. Nemůžu se nějak po práci uvolnit. V noci spím sice jak zabitá, ale ráno vstávám unavená. Nejsem schopná se zabrat do žádné činnosti, chodím bezcílně z jedné nehotové studené místnosti do druhé. Nemám na nic náladu. Chybí mi pocit domova a pohody, který jsem u rodičů vnímala jako samozřejmý. Nenalezla a nevytvořila jsem si ještě svoje oblíbená místečka, což by možná nevadilo, ale mě dusí a znervózňuje, že necítím ani potřebu, si je hledat a budovat. Cítím se jaksi vykořeněně a osamoceně. Utěšuji se a uklidňuji nadějemi, že se určitě všechno spraví, až se nastěhují Vítek s Ondrou, až doděláme obývák a kuchyň, až vymalujeme, až bude všude nábytek, až… až….až.
Rvu se s tím blbým, neuchopitelným a divným pocitem jak bezzubý pes s kusem masa. Utíkám. Kdybych neměla strach, že si v práci zvyknou, snad bych tam i přespávala. Vůbec mi nevadí, zůstávat dlouho přes pracovní dobu, ale pud sebezáchovy ještě naštěstí funguje.
Ale možná tomu domu křivdím, možná za moji nechuť k hnízdění nemůže hnízdo, možná je pravá příčina úplně někde jinde. Vyhlížím budoucnost, ale dívám se ze správného okna? Dívám se správným směrem?
Žili jsme s manželem příliš dlouho odděleně, vídali jsme se zřídka, odcizili jsme se a odnaučili se žít spolu. Musíme si na sebe znovu zvyknout. Musíme? Chceme?
Najednou se sice denně potkáváme a dokonce se vedle sebe i budíme. Ale jsme dva cizinci sami v dosud cizím domě. Dva cizinci u jednoho stolu, v jedné posteli. Odkázání jeden na druhého, není kam uniknout, není kam utéct. Neumíme spolu mluvit, nejde nám společná práce, nerozumíme si, zapomněli jsme sny toho druhého i naše společné. Nesmějeme se spolu. Se svými smutky se setkáváme o samotě. Strach a obavy skrýváme. Jsme dvě zmatené včely, které si lítaly svoji naučenou trasu od louky k úlu, a najednou jim úl někdo přes noc přestěhoval na jinou louku někam za potok. A ony nevědí, co mají dělat, co je čeká. Přeletí přes vodu nebo se v ní utopí? Pokusí se aspoň přeletět?
Existujeme. Dvě kružnice narýsované těsně vedle sebe. Nikde nemají žádný bod, v němž by se mohly protnout nebo alespoň dotknout. Někde někdy došlo ke konstrukční chybě. Otázka zní: Chtějí se vůbec dotýkat? Touží po protnutí?
Nějak Milanovi, jak se manžel jmenuje, nerozumím. Ležím vedle něj na matraci na zemi, našem momentálním nouzovém přechodném spaní. Koukám do stropu, zuby zaťaté, cloumá se mnou ponížení, které se pomalu mění ve vztek. Megavztek. Co si ten prevít myslí? Proč si připadám jak špinavá coura? Jak odkopnutá děvka nejnižší možné kategorie? Hadr na podlahu může mít možná pocit větší důstojnosti než momentálně já.
Musela jsem na několik týdnů vysadit antikoncepci. A zbláznily se mi hormony! Myslím na milování. Toužím po sexu. Pořád. Stále. Neustále. Ráno. V poledne. Večer. V noci. Vím, co bych potřebovala, co by mi fakt hodně pomohlo. Sex! Pořádnej sex. Divokej sex. Milování bez bázně a hany. Milování bez zábran. Jsem sama ze sebe notně zmatená. Nepoznávám se. Občas se musím prohlídnout, jestli jsem se nějak nezměnila zvnějšku. Co pravidelně po narození Ondry zobu pilulky, vůbec mě tyhle aktivity neberou, už tři roky jsem utlumená. Moje potřeby byly donedávna prakticky na nule. Když už to musí být, ať to teda je. Hlavně rychle. Najednou cítím nečekaný závan svěžího větru. Přijde mi to skvělé. Úžasné. Kruci, chci si to užít! Dokud fouká! Jsem mladá a mám chuť! Copak je těžký to pochopit? Nelovím kunčofta někde u silnice nebo na baru. Chci se pomilovat s vlastním manželem. Normálního zdravého chlapa by snad měla podobná situace nadchnout, nažhavit. Proč zrovna můj musí reagovat úplně jinak?
Nic jsem nepodcenila, zaměřila jsem se na poctivou přípravu. Domů jsem přijela v pátek o dvě hodiny dřív a nedočkavě jsem čekala na jeho příchod z práce. S předstihem jsem zapracovala na příjemné atmosféře, vítala jsem ho usměvavá, uvolněná, připravila jsem dobrou večeři. Načančala jsem se, umyla jsem si vlasy, oblékla průsvitnou sexy košilku, zlehka jsem se navoněla, ztlumila světlo a čekala v posteli. Fantazie mi jela na plné obrátky. Pružina napjatá k prasknutí. Stačilo zlehka ťuknout. Skutečnost předstihla očekávání. Někdy realitu nevymyslíš.
Milan se choval, jakoby snad ani nic nezaznamenal. Asi měl porouchané nebo ztupené radary. Svalil se ztěžka do peřin. Z jeho strany snaha o jakýkoli tělesný kontakt na nule. Měla jsem pochybnosti, jestli si vůbec všiml, že jsem v posteli vedle něj. Taky mohl docela dobře ležet vedle plyšového tuleně. Nevzdala jsem. Prohrábla jsem si vlasy a šla do boje. Přitulila jsem se a aktivně jsem začala s hlazením. Překonávala jsem se, zdolávala jsem svoje vnitřní bariéry jak odvážný horolezec himalájské tisícovky. Skoro nikdy nezačínám, neumím to, nejsem si jistá, přestože provokovat umím skvěle. Styděla jsem se přímo pekelně, ale statečně jsem pokračovala dál. Ležel ke mně zády. Nevadí. Hladila jsem ho zlehka po vlasech, přešla jsem na krk, šimrala jsem ho na zátylku a lehounce škrábala nehty. Žádná reakce. Nadechla jsem se zhluboka, začala jsem ho jemně líbat na krku a pokračovala rukou na prsa, hladila a hnětla jsem mu bradavky, zatahala jsem mírně za chloupky. Nic. Kus polena by byl možná poddajnější. Pořád jsem si myslela, že se z jeho strany jedná o nějaký způsob hry, že si situaci vychutnává a nechává se překvapit, kam jsem až ochotná dojít. Pomalu jsem přešla na břicho. Krouživými pohyby jsem ho hladila a masírovala. Ruku jsem sunula níž a ještě níž. Překvapilo mě, jak silně na mě působily vlastní doteky po jeho těle, dýchala jsem zrychleně a bylo mi příjemně milo po těle. Byla jsem stále vzrušenější, zatímco na druhé straně kupodivu stále přetrvával divný klid. Popravdě řečeno, byla jsem trochu zklamaná a hodně zmatená, vůbec jsem nechápala, protože vývoj situace se vymykal všem předpokladům, ale pokračovala jsem statečně v dílu. Postupně jsem se dopracovávala k cíli, k podstatě jeho mužského já, když jsem tam dorazila, předpokládala jsem, že výsledek bude mnohem výraznější. Musela jsem si přiznat, že jsem spíš zklamaná, než příjemně překvapená. Tolik dřiny a v podstatě nadarmo! Zvláštní. Dělám něco špatně? Jemně jsem ho začala hladit, potahovat, laskat a mačkat, prostě jsem si jen zlehka hrála. Otočil hlavu, podíval se na mě, jak na malomocnou chudinku, a pronesl něco v duchu sdělení, že nemá náladu ani zájem.
Nejdřív mi vůbec nedošlo, co vlastně říká. Snažila jsem se zachránit situaci, že je všechno jako v rámci hry a že si chce užít přemlouvání. Moje dosavadní zkušenosti ze sdílení mužského světa mě vybavily poznatkem, že šance potkat mladého chlapa, který by neslyšel na sex, je asi stejně pravděpodobná, jako že uprostřed rozpálené Sahary narazíte na ledovcovou kru. Vůbec jsem nepředpokládala, že by svůj nezájem mohl myslet doopravdy. Ale zřejmě jsem dnešní večer patřila mezi šťastné výherkyně v poznávání nemožného. Odstrčil mě, že chce spát. Nejsem do sebe zahleděný sobec, dokážu pochopit, že ani chlap nemusí mít vždycky náladu. Sice jsem mu nerozuměla, ale smířeně bych dokázala usnout, stačilo by mi, kdyby se ke mně přitulil. Dorazila mě až jeho klidně pronesená poznámka:
„Když nemůžeš jinak, dojdi si do kuchyně do ledničky pro mrkev.“
„Cože?“ nechápala jsem.
Podíval se na mě a jeho pohled mi kupodivu ihned dopomohl k rychlému pochopení.
Kdyby mě pořádně pokropil studenou sprchou, nemohlo mi být hůř. Ležím ve tmě s očima dokořán a polykám slzy. Proč ta potřeba ubližovat? Co se děje? Proč snášel moje hlazení a laskání? Proč mě nezastavil už na začátku? Bylo to pro falešný pocit, že má nade mnou navrch? Já na něj se srdcem na dlani. Copak necítí, jak moc mě zranil? Sprosťák. Ubožák. Změnil se? Byl takový vždycky, jenom jsem to neviděla?
Vzpomínky mi nalétávaly do hlavy jak tenisové míčky. Opilá tchýně a její sprosté nadávky, pink s ní pryč, Jarka, sobecká rozmazlená sestra, při jedné naší plamenné hádce, prásk raketou, tupý tchán bez vlastní vůle, naprosto pod pantoflem své ženy, a jeho hloupý projev při oslavě narozenin…posílala jsem nechtěné návraty paměti energicky jeden za druhým pryč přes síť. Raději nevzpomínat, raději nemyslet. Nevytahovat, co je snad schováno dostatečně hluboko.
Vstala jsem a šla jsem zapít prášek na spaní.