Kapitola III.
Mělo to být jinak
1.
Museli jsme se potkat na dvakrát. Náhoda asi hodně chtěla. Rozhodně se poměrně dost snažila. Míchala svědomitě svými dlouhými pěstěnými štíhlými prsty, aby nás dostala k sobě. Poprvé jsme jí její hru nevědomky překazili. Podruhé si nás ohlídala mnohem lépe. Často jsem se zamýšlela nad tím, co by se stalo, kdybychom se jí vzepřeli. Jak by se asi vyvíjel můj život. Splnila bych si ambiciózní sny o kariéře ve velkém světě nebo bych dopadla podobně byť s úplně jiným chlapem? Nemá smysl dumat, život se mi překotil přes drn zrovna tímhle způsobem, nezbývá než vytrvale šlapat brázdu a snažit se aspoň trochu si ho přitom i užít.
Byla právě půlka června a pomalu končilo zkouškové období. Měly jsme za sebou s kamarádkou Janou plný týden nepřetržitého biflování úžasných pro praktický život naprosto nepotřebných pitomostí a právě dneska jsme udělaly hodně náročnou zkoušku a potřebovaly jsme někde vyčistit hlavu. V baru U střelený kočky byla večer diskotéka, takže jsme neměly co řešit. Odpoledne jsme se trochu prospaly, abychom dohnaly noc proflámovanou nad skripty, a večer jsme vyrazily v plné síle.
Nelitovaly jsme ani chvilku. Srazili jsme se tam s několika známýma a pořádně si společně uvolněně a se vší parádou zařádili. Večer byl k nám holkám, co jsme vyrazily bez chlapa, milosrdný, většinou hráli divoký vypalovačky, ploužáků bylo minimálně, aspoň zpočátku večera. Hudba duněla, klátili jsme se do rytmu. Nic jsme nemuseli řešit. Zdálo se, že úkol vyprázdnit mozek od nepotřebného balastu se nám podaří úspěšně a bez obtíží splnit. Najednou Jana využila chvilky ticha mezi písničkami, strčila do mě a mávla rukou někam směrem k baru:
„Hele, Káťo, vidíš toho chlapa u baru? Pořád na tebe čumí. Není to nějakej tvůj známej?“
Na barové židličce seděl chlap, černovlasý, spíš mladší, středně veliký, pokud jsem mohla odhadnout, vypadal celkem sympaticky. A opravdu se asi díval na mě. Ale nikoho známého mi nepřipomínal, ani vzdáleně. Jak už jsem předeslala, opravdu jsem netoužila zrovna dneska něco řešit, nad něčím přemýšlet,. Hodila jsem to za hlavu. Když chce čumět, ať si klidně čumí. Ubude mě snad? Neubude. Chtěla jsem se pobavit, zatancovat si, rozhodně jsem neměla chuť poslouchat něčí přiblblé řeči a odrážet nějaké pokusy o bližší sblížení.
Jeho pohled jsem sice vnímala ještě hodně dlouho, ale o nic se nepokusil, a když jsme s Janou odcházely domů, už jsem ho nikde nezaznamenala. Žádnou zásadní stopu v mé paměti nezanechal. Proč by vlastně měl.