Kapitola III. - 2. část
2.
Podruhé jsme se potkali až v polovině září.
Přijela jsem do města o týden dřív. Domluvili jsme se, že s třeťákem dáme kolejím vale, a ještě v červnu jsme si zajistili pronájem třípokojového bytu. Na nájem se nás skládalo pět, takže jsme měli větší soukromí a svobodu a ještě se nám podařilo ušetřit nějaké peníze. Jenom jsme potřebovali, aby někdo převzal klíče už týden před začátkem semestru, protože majitel odjížděl na rok do zahraničí. Nebydlela jsem sice nejblíže, ale měla jsem volno a nevadilo mi přijet dřív. Aspoň jsem si mohla užít byt sama pro sebe a získala jsem trochu klidu, než dojedou ostatní a vypukne běžný blázinec. Nikdy jsem pro sebe tolik prostoru neměla, byla to celkem zajímavá zkušenost.
Před předávací schůzkou mi vyšla volná hodina, rozhodla jsem se využít teplého zářijového dne a usadila se na kafíčko pod slunečník do zahrádky v prostoru před kavárnou. Ještě jsem neměla objednáno a rozhodovala jsem se, zcela ponořená do podrobného zkoumání nabídky, jestli laté nebo kapučíno, když se shora ozval příjemný mužský hlas: „Dobrý den, můžu si k vám přisednout?“
U okolních stolků rozhodně nebylo přeplněno, dokonce by se i jeden, možná dva, volné našly. Ale měla jsem pohodovou náladu, vlastně proč ne. Pomyslela jsem si, scéna jak z červené knihovny. Usmála jsem se a přikývla.
Posadil se proti mně. Černovlasý, celkem hezký, věk asi kolem pětadvaceti, ale klidně mohl být i starší. Štíhlý, zřejmě sportovec, protože tělo měl pevné, to se nedalo pod tričkem a kraťasy přehlídnout. Na první nenápadný omrk vypadal dobře. Byl mi trochu povědomý, uvědomila jsem si, že jsem ho už asi někde viděla, ale bližší info mi moje děravá paměť odmítla vydat.
Řekla jsem si, mohla jsi holka, dopadnout mnohem hůř, taky se u tebe mohl posadit nadržený mladistvý důchodce, a nechala jsem věci příští volně plynout.
Podíval se na mě a řekl: „Já jsem Milan.“
„Kateřina,“ pokývla jsem hlavou a dál jsem se věnovala nápojovému lístku.
Přišla servírka, objednali jsme si a celkem přirozeně jsme se začali spolu bavit.
„My už jsme se viděli, ale asi se na mě nepamatuješ. Před prázdninami, v jednom podniku na diskotéce, sledoval jsem, jak tancuješ.“
Rozbřesklo se mi: „Od baru?“
Byla jsem doma! Konečně světlo! Ani ten tunel nebyl moc dlouhý!
„Na chvilku jsem musel odejít, a když jsem se vrátil, už jsi byla pryč. Doufal jsem, že tě ve městě někde potkám, ale celé léto nic, až dneska. Před chvílí jsem tě uviděl a jsem tady.“
Potěšil mě jeho zájem. Nebudu si nalhávat, že ne, ale na zadek jsem se z něho nepadla. Ale jako úvod celkem dobrý. Proč ne. Usmála jsem se. Konec konců úsměv nic nestojí a často dokáže neuvěřitelné.
Povídali jsme si, o sobě, o cestování, o muzice, o filmech, které máme rádi, a já jsem se s úžasem přistihla, že přijímám pozvání na večeři. Normálně mě ukecal. A docela snadno! Společný čas uběhl neuvěřitelně rychle, dopila jsem poslední lok kafé a musela jsem už jít, chtěla jsem zaplatit.
„Nechej to být. Ber, že jsem tě na to kafe pozval.“
Nehádala jsem se, některé staré zvyky nebyly až tak špatné, nemám potřebu dokazovat si v každé situaci, jak jsem emancipovaná.
Vykročila jsem a za mnou se neslo: „ A doufám, že dnešní večeře platí.“
Mávla jsem rukou: „Počítám s tím. V sedm budu na místě.“
Vzdalovala jsem se. Dala jsem si záležet. Nesla jsem se jak kočka, vlnila jsem se v bocích a opatrně našlapovala na dlažbě, abych někde nezakopla, protože jsem dobře cítila, jak mi jeho pohled propaluje díru v zádech.
Byla jsem se trochu z vývoje událostí rozhozená, jako bych to ani nebyla já. Rok si usilovně a vytrvale držím všechny chlapy od těla na dostatečně bezpečnou imunní vzdálenost a najednou tohle! Asi bych měla dát do servisu ochranné mechanismy, zdá se, že přestávají plnit svoji funkci a začínají děravět a rezivět!