Kapitola II. - 4. část
4.
Nejsem schopná v klidu posedět, nejsem schopná něco dělat, nervy mně jenom hrají, a přiznávám po pravdě, že pěkně zvesela. Vztek a pocit znechucení musí ven, nebo mě udusí. Kamarádku, se kterou bych mohla probrat svoje trápení u vína, tady žádnou nemám. Vlastně tady neznám nikoho. Mámu zatěžovat svými stesky nemohu a ani nechci. Musím to zvládnout sama. Musím to rozchodit. A pořádně zostra! Hodím na sebe bundu, vezmu vodítko, otevřu venkovní dveře a zavolám naši Marušku. Míní se radostí zbláznit.
„Aspoň někomu dělá dobře, když může být se mnou,“ řeknu si trpce.
Máňa štěká, táhne za vodítko, tažná smečka by bledla závistí. Plandám za ní po poli a okopávám drny a krtince. Těžko říct, kde se bere v malém chundelatém voříškovi tolik elánu a síly.
Nemám ráda manipulaci, když není zbytí, nebráním se ji použít, ale přímo nesnáším, když jsem někam někým manipulovaná já. Můj milovaný je v tomto ohledu skutečně velmi talentovaný a v podobném chování se neuvěřitelně vyžívá.
Několikrát jsem při plánování a snění nad životem v novém domě zdůraznila, že rozhodně nechci mít v baráku žádná zvířata. Zatím. Jednou možná ano, až budou kluci větší a budu mít alespoň mizivou naději, že se o to ubohé zvíře sami nějak aspoň trochu postarají. Ale bohužel (bohudík) správná doba ještě nepřišla, takže jsem vyhlásila razantní STOP jakékoli zvěři. Manžel mi pochopitelně odkýval, jako že se mnou naprosto souhlasí.
A bác ho! Přijedu na víkend a na dvoře se pěkně vyjímá novotou vonící bouda a v boudě bílý pes. Pokoušel se o mě amok a viděla jsem rudě (pes kupodivu barvu srsti nezměnil). Spustila jsem ostře na Milana. Pes se schoval do boudy a Milan se usmíval se jak mílius.
„V pondělí jsem se vrátil z práce a psa našel na zahradě. Jak se na ni dostal, netuším. Nejspíš ho někdo vyhodil u silnice nebo v lese a on se toulal, až se dotoulal k nám. Dal jsem mu jenom najíst, protože se na mě hladově koukal. Prostě jsem ten jeho pohled nevydržel. Pes už zůstal a odmítal odejít ze dvora. Fakt jsem ho zkoušel vyhodit, ale nedal si vůbec říct. Seděl u branky a odmítal se hnout. Asi se mu u nás zalíbilo.“
Zuřila jsem. Běsnila. Dovolávala se dohody. Milan ublíženě konstatoval:
„Já tě fakt chápu, ale opravdu jsem neměl sílu to nebohé zvíře vyhodit. Pokud chceš, klidně si ho odvez do útulku nebo k veterinářovi utratit, ale já to rozhodně neudělám. Nezlob se, ale na tohle nemám žaludek.“
A potvora chlupatá, jako by rozuměla, o čem se dohadujeme, se vykulila z boudy, přišla ke mně a začala se mi ochomýtat kolem nohou. Potom se posadila a upřeně se mi zadívala do očí. Sice jsem ještě pořád soptila, ale dostala mě tím cíleným pohledem plným lásky a očekávání přesně tam, kam mě dostat chtěla. Nevydržela jsem. Rezignovala a podrbala jsem psa, vlastně to byla holka, za ušima a byla naše.
Nemohla jsem si pomoct, fenka mi hrozně moc připomínala Marušku, jednu spolužačku ze základky, která taky měla podobně neustále rozježené a rozcuchané nepoddajné vlasy jako naše krasavice srst. Takže máme na dvoře Máňu a pochopitelně se o ni starám já. K dětem, zaměstnání, domácnosti a práci na stavbě jsem si ještě přidala venčení psa a návštěvy veterináře. I když toho veterináře beru jako bonus, je mladý, hezký, dobře stavěný, zvířatům rozumí a moc dobře se s ním povídá. Milan si myslí, že se jedná o nějakého vysloužilce před důchodem, proč bych mu měla kazit ideály. Nemusí vědět všechno. A s Maruškou je vlastně taky moc dobře, když mám potřebu se někomu svěřit, jí můžu říct úplně všechno bez obav, když si nedám pozor, chápavě mě olízne nos, do srsti se dobře brečí a pokud něco někde vyštěká, stejně jí nikdo nerozumí.