Kapitola III. - 5. část
5. O Vánocích jsem už s jistotou věděla, že náhoda rozhodně neodpočívala, ale naopak velmi pilně pracovala na uskutečnění svých vlastních plánů. Bohužel naprosto odlišných od těch mých.
Byla jsem těhotná.
Brečela jsem do polštáře. Věděla jsem, že se sny o studiu v Americe nebo Anglii se můžu rozloučit. Pochybuji, že mi sestavili speciální baby studijní program. Objímala jsem záchovou mísu, zvracela jak o život a ve chvílích, kdy jsem byla schopná aspoň trochu myslet, jsem přemílala do nekonečna katastrofické scénáře vlastní temné budoucnosti. Nad radikálním řešením nastalého problému jsem ani moc nepřemýšlela. Znám se natolik dobře, že jsem věděla, že interrupci bych si nikdy nedokázala odpustit, natož snad zapomenout. Nezbývalo mi než postupně nějak vstřebat skutečnost, že tohle dítě se prostě narodí, i když se mi vůbec, ale vůbec nehodí do plánů. Srovnávala jsem se s myšlenkou na mateřství velice těžce. Mít dítě bylo doposud někde na úplném okraji mých přání. Samozřejmě, že jsem děti chtěla, někdy. Po třicítce, až budu mít vybudovanou nějakou pracovní pozici, až zařídím byt, až procestuji svět, až si něco užiji, až… rozhodně ne hned takhle brzy ve dvaadvaceti.
„Kurva, proč zrovna já musím mít takou smůlu!“