Kapitola III. - 6. část
6. Když jsem se doma poprvé po dlouhých duševních bojích odvážila nadhodit, že jsem těhotná. Máma jenom protočila oči. A přešla přímo k věci:
„Chceš si to nechat?“
Pak pokračovala: „Zase až taková novina to není. Chodíš zelená a jako tělo bez duše už druhý týden. Musela bych být naprosto blbá, slepá a hluchá, kdybych si ničeho nevšimla. Jenom jsem čekala, až se rozhodneš se s námi o svoji novinu podělit. “
Odmlčela se a já se tím dostala konečně ke slovu.
„Chci.“
Ale moc přesvědčivě vlastní odpověď nezněla ani mně.
„Milan?“
„Milan.“
„Už to ví?“
„Hm. Neví.“
„Počítáš s ním? Chceš se vdávat?“
Odpovídala jsem váhavě: „Asi ano, budeme spolu mluvit příští týden, pak budu vědět víc. Bože, já jsem tak pitomá!“
„To teda jsi,“ nebrala si máma servítky, „ale chci, abys věděla, že když budeš potřebovat, tak ti pomůžeme. A abys věděla, i v případě, že by na vdávání z jakéhokoli důvodu nedošlo. Upozorňuji tě jenom pro jistotu, abys nespáchala nějakou ještě větší pitomost.“
Tímhle mě naprosto dostala, vrhla jsem se jí kolem krku a celou jsem ji zamokřila a zasoplila. Řvala jsem a brečela a nebyla jsem k zastavení. Divím se, že ten kus balvanu, co mi odpadl od srdce, nerozdrtil ani jedné z nás palce u noh.
Můžeme být sebevíc dospělí, nebo se za ně alespoň považovat, ale malé dítě skryté v nás zůstává naší součástí po celý život, a nikdy nás neopouští. Stulí se někde hluboko uvnitř a tiše pozoruje, co život vyvádí nám a co my vyvádíme životu. Občas, když se něco zašmodrchá a my znejistíme a nevíme kudy kam, dá o sobě vědět. Je nejisté, pláče a natahuje ruce k objetí. Tehdy moc pomáhá, když máme na blízku někoho, kdo to bojácné a rozbolavělé stvoření trošku uklidní, ukonejší a pochová. Běda, když nikdo takový není na blízku. Potom to s námi může být dost špatné. Já jsem si právě uvědomila, že jsem se narodila víc než dobře, mám mámu, tátu, kteří mě milují bezvýhradně, můžu se o ně s jistotou opřít, když se mi propadá dosud pevná zem pod nohama. Budu tenhle pocit bezpečí a lásky schopná předat i svému dítěti? Dokážu to?
Milanovi jsem svoji novinu vyklopila na rovinu a bez jakékoli ochranné přípravy a špetky aspoň předstíraného soucitu hned při našem prvním setkání začátkem ledna. Cítila jsem se natolik špatně, „zdravá“ zeleň obličeje se stala mojí přirozenou součástí, že mi bylo všechno naprosto jedno. Vůbec jsem ho nešetřila. Necítila jsem totiž ani mizivé množství potřeby ho ušetřit. Napálila jsem mu zprávu o očekávaném otcovství zpříma a snad ani čekala na reakci. Rozhodla jsem se, že dítě si nechám, s ním nebo bez něho. Přemlouvat ho ale rozhodně nehodlám. Překvapil mě. Doslova se rozzářil. Byl mým těhotenstvím natolik nadšený, že jsem se nemohla ubránit sílícímu přílivu podezření, jestli jsem snad bezděčně nesplnila nějaké jeho utajené přání.