Kapitola III. - 7.část
7. V dubnu jsme se brali, malá civilní svatba, jenom svědci a my dva, shodli jsme se na tom na první dobrou. Nijak zvlášť jsem svůj den neprožívala, říkala jsem si škoda, za jiných příznivějších okolností bych si všechno asi vychutnala. Máma byla trochu zklamaná, že ji moje svatba mine, ale nakonec se s daným stavem věcí nějak smířila. Na nějakou náročnou veselici jsem stejně neměla chuť ani sílu a tímhle řešením jsme si ušetřili spoustu starostí a hlavně peněz. Přesto ještě jednou zkusila mi naznačit, že můžu volit jinak:
„Chceš se vdávat?“
Mlčela jsem. Mámu znám opravdu dobře, takže jsem věděla, že přijde pokračování. Přišlo.
„Nemusíš. Můžeš zůstat svobodná a žít s dítětem u nás. Nám by to s tátou nevadilo. Chci, abys věděla, že ti rádi pomůžeme.“
„Vím, mami, ale Milana mám ráda a vzít si ho chci. Myslím, že i pro malé bude lepší, když se narodí v manželství. Víš, že jsem měla život naplánovaný trochu jinak. Kdybych nebyla těhotná, ani by mě něco takového nenapadlo. Ale myslím, že když se už stalo, musím se s tím nějak porvat a věřit, že dělám dobře. A děkuji.“
Pochopitelně, že mi bylo z poněkud rozpačitého přijetí jasné, že Milan rodiče nijak neohromil, ale uklidňovala jsem se, že hlavním důvodem je skutečnost, že ho v podstatě neznají. Příležitostí k vzájemnému poznávání bude přece dostatek, až spolu budeme žít. Konečně jsem se začala smiřovat s daným stavem věcí, povídala jsem si s miminkem, představovala jsem si, jak asi bude vypadat, komu bude podobné, věděla jsem, že určitě chci kluka, ale vlastně ani holčička by mi nevadila. Vlastně jsem si musela váhavě připustit, že se na toho mrňouse začínám docela těšit. A konečně mi přestávalo být špatně.
Život se mi zřejmě dokonale zbláznil. Jak mám proboha všechno stíhat? Co nebylo nezbytně nutné, co nesouviselo se studiem nebo dítětem, bylo odsunuto na jindy, až bude čas, až najdu síly. Nebyla doba na hrdinské činy. Soukromá výběrová řízení vyhrávala jednoduchá, rychlá a efektivní řešení. Jestli jsou správná, a jaké přinesou důsledky, jsem vůbec neřešila.
Velkolepé přípravy se nekonaly, odbýt se všechno muselo rychle. Ano odbýt, honil mě čas. Ještě že nejsem moc romanticky založená, ale i tak mi nakonec přišlo trochu líto, že jsem si svůj velký den nemohla víc vychutnat a užít, za jiných okolností bych si užila velkého plánování a těšení a myslím, že i návštěva svatebního salónu a zkoušení bílých šatů se závojem nebo vlečkou by se mi mohlo líbit. Pochopitelně, že vím, že velkolepost svatby nemá vliv na průběh a kvalitu manželského života, nejsem pitomá, ale přejít svatbu jenom jako formální záležitost mi nepřišlo jako moc dobré řešení, když se jedná o závazek na celý život. Ale zdálo se, že všem zúčastněným minimalistické řešení nakonec celkem vyhovuje, proto jsem přestala řešit neřešitelné a nechala věcem volný průběh. Koneckonců svých vlastních osobních starostí jsem měla i bez svatebního šílení víc než dost. Na bytě jsem rozloučila se svobodou veselým mejdanem se spolužáky, který mi víc než adekvátně nahradil svatební hostinu i se zástupy svatebčanů, z nichž bych stejně dobrou polovinu vůbec neznala.
Konečně mi přestalo být špatně, prcek se uklidnil a dokonce mi dovolil zažít trochu vlastní svobody, protože jsem se mohla bezpečně vzdálit od záchodové mísy. Ulevilo se mi, cítila jsem se lépe, jenom to bříško začínalo přibývat na váze a objemu. Finišovala jsem se zkouškami a s bakalářkou. Hrozně mi chyběl čas, potřebovala jsem spoustu elánu, ale byla jsem často unavená a chtělo se mi spát. Laťka mých vlastních nároků na výsledky studia se snižovala a snižovala, až jsem měla strach, že se snad ztratí úplně. Měla jsem jediný cíl, dokončit školu, jakkoli, výsledek není podstatný, hlavně, ať je to za mnou. Jela jsem na rezervu a děsila jsem se okamžiku, kdy zjistím, že je prázdná, a cíl ještě v nedohlednu. Byla jsem to ještě vůbec já? Přece se ze mě nestal někdo jiný jenom proto, že jsem těhotná!
V červnu se mi nějakým zázrakem podařilo udělat státnice. Přes břicho jsem si málem neviděla na poznámky a tašku do porodnice jsem si pro jistotu sbalila s předstihem. Nevěděla jsem, co se mnou stres a nervové napětí udělá. Zvažovala jsem, jestli nemám s výbavičkou do porodnice v ruce napochodovat rovnou před komisi. Kupodivu všechno proběhlo nad očekávání hladce. Potomek si v pohodě hověl v plodové vodě, občas se lenivě protáhl, potom si pro ukrácení dlouhé chvíle v mírném tempu zaplaval kraula, třikrát mě kopl cvičně pod žebro, ale jinak byl v klidu, překvapivě se zdržel všech neočekávaných a neplánovaných aktivit. Přiznám se, byla jsem mu opravdu vděčná.
Hned po státnicích jsem opustila podnájem a přestěhovali jsme se přesně podle předchozí dohody společně do města, kde Milan bydlel, do domu jeho rodičů, do klidné ulice se zahradami asi čtvrt hodiny od centra. Dostali jsme od nich pro sebe k dispozici první patro. Jeden pokoj už byl připravený na nastěhování, protože Milan ho pro nás postupně upravoval v době, kdy já jsem pracně sbírala trosky svých plánů a nadějí.
Postup realizace jsem sledovala a usměrňovala pouze z povzdálí. Na návštěvě jsme tady byli společně vlastně jenom jednou, když mě před svatbou Milan svým rodičům představoval. Tehdy jsme se domlouvali i na bydlení. Aspoň trochu reálně jsem si tedy kulisy hnízdění svého příštího života mohla představovat. Podrobnosti a detaily musely počkat na potom. Milan zařídil podle mých instrukcí drobné úpravy, vymaloval a položil lino. Koupelnu jsem raději přešla mlčením, opotřebovaností a omšelostí přímo řvala, funkční byla, umělecký dojem jsem se rozhodla neřešit. Založila jsem do přihrádky s názvem: Odloženo na příhodnější chvíle. Kuchyňskou linku jsme prozatím výhodně pořídili v bazaru i se spotřebiči. Vybrali a koupili jsme společně vlastně jen novou postel. Rozumně jsme se domluvili, že ostatní zařídíme postupně, až se nastěhuji. Těžko říct, jak všechno bude, až konečně zase převezmu kormidlo a přestanu jenom řešit katastrofy. Doufám, že se už brzy zmátořím.
Nebudu zastírat, nebyla jsem nadšená z cesty, na kterou vjel můj život, ale zkusila jsem se ke všemu postavit čelem. Pořád jsem si optimisticky říkala, že jsem mohla dopadnout i hůř. Správně jsem se asi měla těšit na dítě i na život s chlapem, kterého jsem milovala, nebo jsem si to aspoň upřímně myslela, ale občas, když mě nikdo nemohl vidět, jsem ve chvilkách účtování sama sobě musela přiznat, že se cítím spíš jako oběť než jako vítěz. Pravda zněla i mně dost tvrdě. Netoužila jsem po svatbě ani po dítěti, chtěla jsem studovat a cestovat, budovat kariéru. Svobodný život mě bavil, studium mě uspokojovalo. Je mi teprve dvacet dva, jsem ještě mladá, skoro nic jsem si neužila a najednou jsem vdaná a … těhotná. Měla bych být naprosto šťastná, štěstí by mi mělo proudit žílami a tepnami, mělo by mě šimrat od palců až po konečky vlasů. Proč nemůžu setřást pocit, že jsem chycená v pasti? Možná nevypadá špatně, ale past zůstane pastí, i když bude ze zlata.
Dlouhý krk, labutí peří,
svým vlastním časem láska měří.