Kapitola IV. - 1. část
Začátek konce
1.
Po velmi vydařeném manželském sexuálním víkendu jsem v pondělí ráno do práce připlula na nadýchaném obláčku. Ani dlouhým ranním sprchováním se mi nepodařilo úplně potlačit vůni sexu, obklopovala mě, ulpěla mi na pokožce, nedala se přerazit mýdlem, ani silným parfémem. Prostupovala mnou, vystupovala ze mne, stala se mojí součástí. Nedalo se s tím nic dělat. Chlapi, které jsem během dne potkávala, mě nejistě míjeli s podivně skelnýma očima. Bylo mi naprosto jedno, co si kdo myslí, a nemyslí. Bylo mi naprosto ukradené veškeré okolí. Uzavřela jsem se do svého štěstíčka, jak ústřice do vápenné skořápky.
Nic jsem neočekávala. Nic jsem nepožadovala. Jenom jsem existovala. Jenom jsem byla. Šťastná, zachumlaná do slastných pocitů jak orientálka do hebkých závojů. Toužila jsem po jediném, zastavit ten úžasný film. Ne, vlastně ne. Nechtěla jsem ho zastavit. Chtěla jsem si ho pouštět pořád dokola. Znovu a znovu. Dokud se ho nenasytím. Dokud mi úplně nezevšední. Dokud mě nezačne nudit.
Nebylo mi přáno.
Najednou se to velice rychle se na mě začalo hrnout. Z ničeho nic. Naprosto nečekaně. Nad hlavou zářící slunce a modrá obloha, ani jeden mrak v dohledu. Nejdříve jedna, dvě kapky, nenápadné, ještě nic neznamenající, potom náhle zprudka a nečekaně pořádný slejvák. Vlastně by se dalo říct, přímo průtrž mračen, nebo dnes meteorology mnohem oblíbenější termín přívalový déšť.
Prásk!
Idylka skončila.
Dříve než by mi i podlý závistivec mohl přát. Rychleji než bych mohla vůbec předpokládat v nejčernějších očekáváních katastrof. Ještě mnohem rychleji. Až příliš brzy. Nárazem do zdi v plné rychlosti. Brzdy nefunkční. Brzdná dráha nulová. Kdybych neměla mozek zamlžený růžovou hormonální vatou, došlo by mi možná dřív, že naše nově romantické milostné soužití nemůže dlouho vydržet. Kdybych byla v kondici a ve střehu, možná nemusela být srážka s realitou až tolik prudká, až natolik silná. Ale mohla bych snad předvídat, co přijde? Bylo vůbec v mých možnostech aspoň částečně předpokládat následující vývoj událostí? Rozhodně ne! Omezuje mě totiž evidentní nedostatek představivosti a bujné fantazie. Jsem nudně přízemní! A hlavně zřejmě neuvěřitelně naivní a pitomá!
Zuřím. Běsním. Nevím, jak dál. Kdyby to šlo, chodím vzteky po stropě. Mám mozek ztuhlý stresem. Nejsem schopná normálně přemýšlet. Myšlenky se mi točí v kruhu, a když nějaká zázrakem z toho šíleného kolotoče unikne, odrazí se ochromeně ode zdi a zůstane bezvládně ležet v bezvědomí na podlaze. Za chvíli nebude možné přejít po místnosti bez toho, abych některé nešlápla na bezvládně ležící nohu nebo na ruku.
Ale v podstatě jsem se už rozhodla. Rozvedu se! Po tomhle posledním překvapení už nemůžu se svým „miláčkem“ dál žít. Už nikdy nebudu schopná mu věřit. Když jsem zase jednou zkusila se na něj spolehnout, objevila se hned katastrofa. Ostatně jako vždycky. Jsem nepoučitelná. Vlastně, byla jsem. Má smůlu, tohle byl opravdu naprosto určitě poslední pokus. Další už nedostane. Už nikdy si nebudu moci dovolit docela obyčejný luxus důvěřovat mu a spoléhat se na něj jako na chlapa.Jiné řešení než rozvod mě prostě momentálně nenapadá. I když … nejradši bych ho snad asi zabila.
Bohužel nemám agresivní povahu.