Kapitola IV. - 2. část
2. První kapka dopadla v úterý dopoledne.
Volala mi úřednice z banky, velice slušně a korektně mě informovala, že jsme se o měsíc opozdili se splátkou za auto. Přidala pro mě záhadnou poznámku, že opakovaně. Následoval dotaz, kdy pošleme platbu, a jestli je všechno v pořádku, jestli nemáme nějaké potíže. Plesk! Na chvíli mi přidusila dech a zpomalila srdeční tep. Když jsem se částečně vzpamatovala, zareagovala jsem sice ujištěním, že se určitě jedná o nedorozumění, ale semínko plevele pochybností přistálo, byť nikým nevyžádáno, v úrodném podkladu a začalo úspěšně klíčit a kořenit. Milan se účastnil pracovně nějakého důležitého cvičení, byla jsem před jeho odjezdem opakovně důrazně upozorněná, že se rozhodně nemám ani pokoušet mu telefonovat. Domů se měl vrátit až další den. Nemohla jsem dělat nic jiného, než si ohryzávat napětím nehty a trpělivě čekat na jeho vysvětlení. A doufat, že se skutečně jedná o nějaký mylný a snadno vysvětlitelný přehmat na straně banky. I když …Jak často se banky mýlí?!
Ve středu jsem nebyla schopná vydržet u žádné práce. Myšlenky mi lítaly hlavou a panika sílila a rostla. Nakonec jsem nevydržela, vzala si po obědě volno a přijela domů dřív než Milan. Ve schránce trpělivě čekala obálka od dodavatele elektřiny. Nervózně jsem se do ní dobývala. Upomínka. A dokonce druhá v pořadí. Zjistila jsem, že dlouhodobě neplatíme zálohy, a hrozí reálné nebezpečí, že nás přijedou odstřihnout, jestli do čtrnácti dnů nevyrovnáme dluh. Plesk! Plesk!
Musela jsem se posadit, kolena jsem měla najednou z papíru. Seděla jsem, čučela do prázdna, a přesto jsem naprosto jasně viděla, jak můj pracně postavený domeček z karet marně odolává ničivému lijáku a studenému vichru, bortí se na hromádku, a potom jednotlivé karty voda pomalu odnáší někam v dál, až nezůstane vůbec nic. Ani jedna zapomenutá, postradatelná kartička.
Takové přivítání doma si Milan určitě nepředstavoval ani v nejdivočejších snech! Řádila jsem jak fúrie.
Moje neustále rostoucí a stoupající strachy a frustrace v kombinaci s dlouhým čekáním zapříčinily vznik velmi třaskavé a nebezpečné směsi. Její destrukční účinky mohly mít dalekosáhlejší následky, než se mohlo na první pohled zdát. Byla jsem si hrozícího nebezpečí plně vědomá, ale nemohla jsem s tím vůbec nic dělat. Ztrácela jsem nad sebou kontrolu. Strach mě hnal zběsile před sebou a nedovolil mi zvolnit tempo.
Podrobila jsem Milana tvrdému křížovému výslechu. Ale nejdřív jsem zkusila dát mu šanci. Poměrně klidně, byť s poněkud strnulým úsměvem jsem se ho zeptala, třesoucí se ruce pro jistotu schované ležérně v kapsách:
„Je všechno v pořádku? Zvládáš? Když jsem se tě minulý týden ptala, říkal jsi, že se nemám starat, že máš všechno pod kontrolou!“
Nejdřív mě nebral vážně. Usmíval se a měl snahu převést moji pozornost jinam. Tím jinam myslím k sexu. Přistoupil ke mně, začal mě objímat, políbil mě a jezdil mi rukama po těle a chytil mě za zadek. Vůbec mu nedocházelo, že situace se zásadně změnila. Pohyboval se chudák ve vodách dávno ztracených. Ztuhla jsem. Ještě chvíli to zkoušel. Stála jsem uprostřed kuchyně jak menhir. Konečně mu došlo, že tudy cesta asi nepovede. Pustil mě a kousek poodstoupil.
„Tak co se zase děje? Kde máš zase jaký problém?“
Sice jsem si dala předsevzetí, že budu klidná, ale ten jeho otrávený tón. Ten tón hlasu mě dostal. A poznámka, že já mám zase problém. Já!
Ovládala jsem se v míře přímo ďábelské, abych nezačala ječet, abych ho nezfackovala, abych mu nepoškrabala jeho úlisný nadřazený úsměv. Zmobilizovala jsem se a ledově klidně jsem se zeptala. „Proč si mi neřekl, že neplatíš splátky za auto?“
Netušil, co se na něj řítí, nebo úplně ztratil pud sebezáchovy, protože se pokusil všechno zlehčit.
„Bóže, ty naděláš? Nějak jsem tentokrát nevyšel. Příští měsíc všechno v pohodě dorovnám. O nic nejde.“ Mrknul na mě a naklonil se, že mě políbí. Ucukla jsem.
„A co upomínka za elektřinu? Taky jsi nějak nevyšel?“ zeptala jsem se zle.
Zarazil se. Zaskočila jsem ho, s tímhle evidentně nepočítal. Kroutil se, svíjel se, pokusil se uniknout, získat oddechový čas. Všechno naprosto marně. Byla jsem neúprosná. Řvala jsem, ječela, brečela. Sama sobě jsem byla odporná, ale nemohla jsem přestat. Nemohla jsem se zastavit. Toho napětí za poslední dny na mě bylo nějak moc. Musela jsem z něj vyrazit úplné přiznání, protože jinak bych se asi zbláznila.
Donutila jsem ho, aby mi předal měsíční výpisy z banky, a když jsem do nich nakoukla, rychle jsem zjistila, proč si je poslední měsíce nechával posílat raději do práce. Hypotéku totiž taky platil se zpožděním a většinou až po upomínce. Ale naštěstí aspoň platil.
Začalo mě bolet u srdce a ochromil mě děs. Co když to ještě není všechno? Co ještě nevím? Z kouta se vynořilo strašidlo exekuce a natahovalo po mně smrduté zkřivené pařáty.
„Proč jsi mi nic neřekl? Mohli jsme se nějak zkusit domluvit! Mohli jsme hledat řešení.“
„Proč? Přesně kvůli tomuhle, abys věděla. Bylo mi naprosto jasný, že budeš hysterická a budeš chtít všechno řešit.“
Nervové vypětí mě převálcovalo. Řvala jsem na něj. „Jseš neuvěřitelnej hajzl! Tohle je ještě horší, než kdybys měl milenku! Uvědomuješ si, že likviduješ klukům domov?“
Rozpačitě se usmíval a něco blekotal. Evidentně mu nedošlo, v jakém stavu rozrušení se nacházím. Nepochopil, že mě strach drží pod krkem a brání mi ve svobodném nádechu. Neuvědomoval si, že mě svírá pevným objetím studená křeč, která mě úplně ochromuje. Snažil se situaci trochu zlehčit.
„Co vyšiluješ, prosím tě. Přestaň přehánět. Proč bych měl hned klukům likvidovat domov? Vždyť to přece doplatím. Vždycky jsem to nějak doplatil. Neměla ses v tom šťourat, nic bys nevěděla a byla bys v klidu. Přestaň tady vyšilovat a konečně se uklidni!“
Zírala jsem na něj jak na zjevení. Najednou jsem byla naprosto klidná. Vůbec nic mu nedošlo!
„Milane, copak nechápeš, že hlavním problém je v tom, že jsi mi lhal? Podváděl jsi mě, naprosto vědomě a úmyslně. Jak ti můžu ještě někdy věřit? Jak na tebe můžu spoléhat? Jsme přece partneři. Nebo nejsme?“
Není blbec, takže mu muselo být jasný, že nemá šanci mě uchlácholit. Pomalu i jemu docházelo, že tentokrát je opravdu zle.
Musela jsem z toho nějak ven. Pokud se nemám zbláznit z nejistoty, musím mít tenhle průser pod kontrolou.
„Budeš posílat celou svoji výplatu na účet a vystačíš s přiděleným kapesným,“ oznámila jsem nekompromisně. Odkýval mi to. I jemu nakonec muselo být jasné, že nemá jinou možnost.
„S penězi už budu hospodařit pouze výhradně já,“ pokračovala jsem. Odsouhlasil mi bez náznaků cukání.
Dušoval se a přísahal, že tohle je už opravdu všechno. Nějak se mi nedařilo najít zpět ztracenou bezmeznou důvěru. Abych se přiznala, byla jsem tak rozhozená, že jsem se ani moc nesnažila něco hledat.
Stáli jsme naproti sobě. Dívala jsem se na něho. Studený vichr se proháněl troskami našeho manželství. Byl mi naprosto odporný. Nechápala jsem, jak jsem ho mohla ještě před několika málo hodinami milovat, jak jsem po něm mohla toužit. Co jsem na něm proboha viděla?! Čím že mě to přitahoval? Stojí tu přede mnou, připitoměle se usmívá jako malej kluk, moc nechybí, aby rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu!
Pak mi konečně došlo: Uvědom si drahá, že TOHLE! je nejen manžel, ale i otec tvých dětí. Vybrala sis ho. Dobrovolně, nikdo tě nenutil.
Co s tím dál?! Moc nechybělo, aby mě vlastní pozdní prozření úplně dorazilo. Budu schopná tohle poznání nějak strávit a pokračovat v jízdě? A co kluci? Máš právo je zatahovat do svých proher? Nejsi holka sama.
Nevěděla jsem. Možná. Až pořádně vychladnu. Ale rozhodně ne teď!
Beze slova jsem se otočila a šla pryč. Milan stál nehybně uprostřed kuchyně a sledoval mě psíma očima.
Probrala jsem se v koupelně. Zjistila jsem, že stojím, dívám se na svůj obraz v zrcadle, aniž bych se vnímala, a mechanicky stále dokola omílám: „Nejsem sama. Zvládnu to. Nejsem sama. Nejsem…“
Došla jsem si do ložnice pro polštář a peřinu. Přestěhovala jsem si matraci do jednoho z budoucích dětských pokojů. Nesnesla bych společně usínat a spát v jedné místnosti s Milanem. Dnes ne. Zítra? Co já vím, co přinese zítřek. Třeba naše kaše zatím vychladne a začne být znovu k jídlu, a třeba taky ne. Třeba se jenom musím naučit odpouštět. Nebo zjistím, že všechno je nějaký nesmyslný zbytečný omyl.
Jak rychle naše úžasné sexuální období a souznění začalo, ještě rychleji dospělo ke konci. A všude kolem nás bylo nějak neútulno a studeno.
Kalná hodina
Přichází kalná hodina mezi nocí a dnem
kdy je vytí mých vlků nejsilnější.
Šedá tvář z kouta zírá.
Sny, co zhasla tupá rosa
rozhodnutí, co nevyrostla.
Jen to zvíře tiše zírá.
Žluté zuby náhle cení
vrčení svírá obručemi.
Zámotky marných nadějí
napětí krouží v pokoji
nechtěný pot mých strachů
závany ostrých pachů
křídla touhy potrhaná
víře mlčky zvoní hrana.
Hodina mezi nocí a dnem
a vytí, vytí jen.