Kapitola IV. - 3 část
3. Zářivá budoucnost mi měla ještě povážlivě zešednout a mé podezření se bohužel velice brzy potvrdilo. Navzdory tomu, o čem se mě Milan snažil přesvědčit, jeho všechno byla jen malá část, jenom zlomek toho, co na mě tiše čekalo v zatím dočasném utajení. Dost podstatný díl podivných Milanových finančních transakcí na povrch totiž ještě vůbec vyplout nestačil.
Našla jsem, protože jsem hledala. Probudila jsem se ze sladkého nevědomí, vytřela růžový oslepující prach z očí a začaly mi zase postupně fungovat základní instinkty důležité k přežití. Stala se ze mě šelma, měla jsem hlad a slídila jsem po kořisti. Ulovila jsem rychle a snadno, dalo by se říct, že téměř bez námahy. Stačilo projít zlehka údaje na účtu. Neplatili jsme ještě stavební spoření pro kluky, teda manžel je neplatil. Vlastně prkotina, jak jsem měla brzy zjistit.
Bomba plná smrtících paprsků s destrukčním účinkem na naši společnou budoucnost bouchla, když jsem přišla na debetní platební karty. Přiznávám se dobrovolně. Prohrabala jsem mu kapsy a tašku, kterou nosí do práce. Prošla jsem jeho skříňku s oblečením. Převrtala jsem krámy a nářadí v garáži. Slídila jsem vytrvale, poháněná neubývajícím strachem, usídleným někde za pupíkem. Mačkal mi bolestivě žaludek a nedovolil mi zapomenout. Necítila jsem se při akci nejlíp, soukromí druhého je pro mě svaté, ale … ale měli jsme doma mimořádný stav ohrožení, takže nečisté prostředky výjimečně povoleny.
Pokud jsem našla všechno, Milan vlastnil karty čtyři, každou vystavenou u jiné banky. Bylo by to sice úžasné, ale nějak jsem nepředpokládala, že by na nich mohl být účet v plusu, asi se ze mě stávala pesimistka. Nebo naopak konečně realistka?
Nalila jsem si skleničku červeného cabernetu, platební karty jsem rozložila do vějířku na stole, posadila jsem se do křesla, tiše popíjela a čekala. Vlastně jsem ani na nic nemyslela, v hlavě jsem měla nějak podivně prázdno, celá jsem se cítila nějak prázdně. Nevím proč, napadlo mě, že asi takhle nějak musí být odpadkovému koši chvíli potom, co jeho obsah vysypou do popelnice. Asi mně už začíná hrabat!
Když Milan dorazil domů, ještě pořád jsem klidně seděla v křesle, jenom skleničku jsem popíjela už druhou. Uviděl karty a maličko s sebou škubnul. Pak ale rychle zaútočil:
„Ty ses mi hrabala ve věcech!“
Čekala jsem to.
„Hrabala,“ odpověděla jsem mu věcně. „Můžeš mi, prosím tě, říct, na co jsi potřeboval tolik platebních karet?
Mlčel. Nejistě těkal očima ze mě na karty na stole. Pak vyštěkl. „To je moje věc. Jenom moje, do toho tobě nic není.“
„Ale to se právě moc pleteš, miláčku,“ odpověděla jsem mu a dala jsem skutečně záležet, aby miláčku vyznělo hodně jedovatě.
„Tyhle dluhy, co jsi nadělal, jsou totiž naše společné, protože jsme manželé, pokud si dobře pamatuji, takže jsou i moje, i když o ně vůbec nestojím. Velice ráda bych tě v těch sračkách nechala vymáchat, možná bych tě v nich i s chutí utopila, jak prašivou kočku, ale bohužel je budu muset splácet. A můžeš si být stoprocentně jistý, že k tomu nemám vůbec žádnou chuť! A když nad tím tak přemýšlím, tu kočku bych utopit nedokázala, tu bych radši odvezla k veterinářovi. A tebe bych tam možná měla vzít taky, třeba by mi poradil, jak mám zacházet s volem!“
Ach jo, tohle jsem moc nezvládla, teď bude přemýšlet, o které kočce mluvím, když přece žádnou nemáme. Viděla jsem, jak se nadechuje, a raději jsem odešla. Kočky jsem rozhodně řešit nehodlala. Nechtěla jsem po něm, aby mi sdělil výši dluhů, stejně bych té sumě od něj nevěřila, ale málo to asi nebude.
I takovouhle podobu může nabrat tečka za planými nadějemi a bláhovými sny o spokojeném a šťastném manželství a o chlapovi s širokými bezpečnými rameny, který se postará.
Vlci
Mí vlci mají zase hlad
loupit, trhat, rvát
do snů se tajně zatoulat
uloví
kdo spí.
Mí vlci zase hladoví
klidné sny si uloví.
4.