Kapitola IV. - 4. část
4. Kdybych byla námořník, plavící se na plachetnici přes oceán, asi bych teď opravovala vichrem roztrhané plachty, zatloukala bouří vytrhaná prkna na palubě nebo natírala barvou solí rozežrané boky lodě a netrpělivě vyhlížela, kdy se zvedne vítr, abych mohla pokračovat v další plavbě k domovskému přístavu. Námořník sice nejsem, ale svůj dosavadní život taky jen tak opustit nemůžu, i když ve slabých chvílích možnost návratu k rodičům lákavě voní domovem a bezpečím. A taky pohodlím, co si budeme povídat.
Ale jsem velká holka a dospělá ženská, takže třebaže jsem si tuhle polívku úplně sama nenavařila, zkusím jí aspoň trochu sníst, i když chuť nic moc. Snad mi po ní nebude špatně. Začnu si nabírat malá sousta a musím pořádně kousat a polykat pomalu. Třeba nakonec bude aspoň trochu poživatelná.
Nevím ale, jestli se mi vůbec chce do nějakého boje za udržení manželství. Upřímně řečeno, nejsem si jistá, jestli ještě vůbec pro mě reálně existuje nějaká možnost dopracovat se k rovnocennému a láskyplnému vztahu s Milanem. Netuším, jestli budu ještě schopná v něm vidět chlapa, jestli budu schopná od něj očekávat nějakou oporu. Zůstali mi ještě vůbec nějací boje schopní vojáci? Nedezertovala mi moje armáda už celá?
V práci zůstávám déle, než je třeba, domů rozhodně nespěchám. Nemám proč. Přemýšlím, kde sehnat peníze navíc. Asi si budu muset najít ještě nějakou brigádu, abych aspoň trochu umazala dluhy, protože možnost nečekaného bohatého dědictví z ciziny jsem racionálně zavrhla. Nevím o žádném bezdětném příbuzném, který by připadal v úvahu a obávám se, že o charitativní činnost pro mě potřebnou se případní mecenáši taky asi zrovna nepoperou. Sportku jsem si podala, dokonce opakovaně, a nic, přesně podle očekávání. Nemůžu říct, že by mě to nějak zásadně překvapilo. Jsem celkem zvyklá, že zázraky se sice občas dějí, ale někomu jinému než mně.
Nacházím se v naprosto šílené situaci, vydělávám velmi slušně, ale z výplaty mi nezůstane skoro nic, a záporná čísla na účtech se snižují jenom velmi mírně. Rozhodně pomaleji, než bych potřebovala. Aspoň že už nerostou! Tahle mizérie mi bere elán a sílu, cítím se občas, vlastně skoro pořád, jako osel zapřažený u lisu na olivy, který chodí celý den pomalu dokola po vyšlapané dráze a nemůže uhnout ani o kousek, protože postroj nepovolí. A navíc ho večer polomrtvého dovedou do stáje, kde se musí dívat na dalšího osla, kterého by nejraději nabral kopytem, nebo co to vlastně osli mají na nohách.
Jenom jedno vůbec nechápu. Kam ty peníze přišly. Nikde je nemůžu najít, nebyly a nejsou vidět, představují zhmotněné prázdno. Nic jsme za ně nepořídili, neužili jsme si drahou dovolenou, nemáme nové auto, vybavení domu ani luxusní oblečení. Nikde nic, jenom upomínky a platby úroků a záporná čísla, kam se podíváš.
Asi princip fungování vesmírné černé díry v praxi. A teď můžeš, Alberte, jásat, relativita prokázána!
.