Kapitola IX. - 1. část
V ráji i v pekle
1.
Vypadá to, že zima konečně půjde do háje a za sebe si toužebně přeji, už aby to konečně bylo. Je mi srdečně jednou, co a s kým tam bude dělat, myslím zima v tom háji. Už se nemůžu dočkat, až ze silnic zmizí pitomé sněhové jazyky, mám plný zuby škrábání a odmrazování skel. Z práce bych taky někdy chtěla přijet ještě za světla. Nenávidím bílou barvu! Dělá se mi špatně při pohledu na teplé boty a kozačky a už vyloženě nesnáším zimní kabáty a svetry, ve kterým se cítím jako tuleň. Bohužel ne tak heboučká, ale tak tlustá. Ale obávám se, že ale zrovna za tenhle pocit asi oblečení zrovna moc nemůže.
Události loňského podzimu a letošní zimy mi jednak rozhodily již téměř vyléčené a s úlevou polozapomenuté problémy se žaludečními vředy a navíc moje ubohá,neustále lámaná a k zemi tlačená a ubíjenápsychika nějak potřebovala podpořit, aby ustála alespoň ve zdánlivém zdraví všechny šílené „radosti“, které mi můj dobrý osud štědře servíroval. Podporovala jsem ji natolik obětavě, že jsem si nervy obalila opravdu vydatnou vrstvičkou tuku.
Dneska jsem byla na zdravotní prohlídce a pan doktor mě moc nepotěšil. Sice jemně, ale dostatečně důrazně, mě upozornil, že pokud se nevzpamatuji, neupravím jídelníček a hlavně nezhubnu, doporučuje mi založení zdravotní karty v poradně pro diabetiky. Cukru prý mám tolik, že si můžu otevřít vlastní výrobnu cukrovinek a cukrářského zboží.
Vyděsil mě. A hodně. Od příštího týdne začínám chodit do fitka a o víkendu beru kluky do bazénu na plavání a hlavně už žádné zákusečky a oplatečky.Nastane tvrdá cukrová prohibice.
Ale jinak se náš život snadzase nějak ustálil a zklidnil. Ráda bych zvolala: KONEČNĚ! Ale mám strach, abych křehkou současnost nějak nezakřikla a něco nepřivolala. Stále si nejsem jistá, jestli jenom nejde o zdánlivě mrtvý klid před bouří.
Rekonstrukce domu zdárně pokračuje. S firmou jsme měli štěstí, jsou to machři, co umějí vzít za práci. Dokonce se nám podařilo přidružit k popožárovým opravám i některé nedodělávky, které jsme ještě neměli hotové, a do budoucna teprve jejich realizaci plánovali. Takže, když budu hodně upřímná, musím přiznat, že nám vlastně ten požár hodně pomohl s dokončením bydlení. Ale nejsem si už jistá, jestli tenhle druh pomoci stál za všechny těžkosti a nervy, které jsme si museli prožít.
Doma se společný život taky celkem zaběhl. S Milanem žijeme v jakémsi provozně praktickém soužití. Snažím se, aby třecích ploch bylo co nejméně. Dům a kluci mu zaberou hodně času a sil, a snažím se ho vytěžovat na maximum. Dávno už sice zjistil, že nějaké opětovné intimní sblížení nehrozí, ale zatím ho nic neodradilo. Neustále tvrdí, že mě miluje a že se mě nevzdá. On tenhle stav nazývá láskou, já závislostí. Těžko říct, kdo z nás dvou má vlastně pravdu. Nemám sílu ani chuť se tím zabývat, stačí mí, že fungujeme.
Ale já asi nemůžu mít nic jenom tak, bez problémů. Takže, aby se misky vah vyrovnaly, a já náhodou neusnula v nevědomé blaženosti na šípkovém roští, mele se mi teď v práci. Domů jezdím zase pozdě a úplně vyřízená. Podřízení zřejmě hromadně propadli jarní únavě, snaží se šetřit vlastní síly a plnit úkoly s co nejmenší mírou vyčerpání. Šéf je nervózní a mě má hned vedle sebe pěkně po ruce. Včera mi tak zvedl mandle, že jsem se málem objednávala do nemocnice na jejich chirurgické odstranění. Rezignovala jsem a začala dávat materiály do ucházejícího stavu sama. Sedím v práci do večera, utahaná a vzteklá. Vím, že jsem nastoupila cestu do pekel a dělám velkou chybu, ale nemám čas a sílu sedět podřízeným za krkem. Zatnu zuby, zahladím resty, ať mám od šéfa chvíli klid. A potom si ten svůj manšaft pěkně srovnám do latě. Blbce ze sebe dělám naposledy. Přísahám!