Kapitola IX. - 3. část
3. Volal táta. Máma dnes nastoupila do nemocnice na podrobné vyšetření. Zaskočil mě sice tou informací, ale nijak zásadně nepřekvapil. Máma při minulé návštěvě naznačovala, že má nějaké potíže, že se pořád cítí hrozně unavená a vyčerpaná, na nic nemá sílu, taky v poslední době hodně přibrala.
Zkoušela jsem do nemocnice volat, ale telefon mi zvedla nějaká otrávená a uštvaná sestra, sjela mě jak malého haranta, že telefonicky informace nepodávají, a praštila se sluchátkem tak energicky, že mě ještě dvacet minut píchalo v uchu.
V neděli jsem vyrazila na návštěvu. Snažila jsem se získat nějaké konkrétní sdělení. Paní doktorka byla velmi mladá a nezkušená, na celém oddělení sloužila sama a z vyzvídajících příbuzných byla evidentně nervózní a nesvá. Podařilo se mi vypátrat, že hlavním problémem jsou polypy na tlustém střevě, které by se mohly zvrhnout v rakovinu, takže mámě nejpostiženější část střeva budou muset odebrat. Operaci má plánovanou na středu a za týden by potom mohla být propuštěná do domácího léčení. Tedy pokud histologické vyšetření dopadne negativně a nenastanou žádné komplikace.
Dovolila jsem si luxus mírného oddechnutí a budu doufat, že všechno dopadne dobře. Ale je mi jasné, že s konečnou platností skončily dny, kdy jsem mohla vyřešit svoje akutní potíže tím, že jsem předala kluky do péče mámě. Teď už je všechno jen a jen na mně, případně na Milanovi.
Čekám, co ještě dorazí do třetice. Protože, jakmile jednou průsery začnou, mají neuvěřitelně silnou schopnost řetězení. A proč do třetice?
Minulý týden jsem se rozloučila s Adamem. Bylo to velice intenzivní a bolestivé loučení. Prožili jsme spolu příjemné tři jarní měsíce. Věděla jsem od začátku, že náš vztah založený hlavně na sexu, nemá budoucnost, ani jsem nepředpokládala nějaké dlouhodobé pokračování, ale přesto mě zaskočilo, jak byl rozchod pro mě bolestivý. Brečela jsem jak želva a ještě zdaleka nejsem za vodou. Když si na něho vzpomenu, vlhnou mi oči. Naštěstí je pylová sezóna v plném proudu a alergici mají taky vesměs vodnaté oči a napuchlé nosy, takže se ztratím v davu a nejsem nápadná.
Adamova přítomnost mi byla velice příjemná a lehce se na ni zvykalo. Rozuměli jsme si v sexu i mimo něj. Byl velice vstřícný a měl nevídaný dar, u chlapa a ještě tak navíc mladého, uměl poslouchat. Opravdu mě vnímal, když jsem mu něco říkala. Vídávali jsme se většinou jednou týdně na hodinu nebo dvě. Scházeli jsme se u něj, v podstatě jsem vyměnila dřinu v posilovně za mnohem příjemnější pohybové aktivity, které mi navíc evidentně prospívaly nejen na těle, ale i na duši. Všichni v mém okolí mi říkali, že jsem letos na jaře nějak rozkvetla. Cítila jsem se naprosto úžasně. Adam ve mně dokázal vzbudit a svým chováním posílit okopané a ubité ženství, nikdy jsem nebyla raději ženskou než s ním. Slabou, obletovanou a hýčkanou. Užívala jsem si příjemnou změnu v mém životě a doufala, že vydrží do příštího týdne, potom do konce měsíce, do léta…dál jsem si zakázala myslet.
Když přišel s novinkou, že mu nabídli roční pracovní stáž v Ženevě. Podívala jsem se mu zpříma do rozzářených očí a řekla co nejpevnějším hlasem: „Paráda. Skvělá novina, moc ti to přeji.“
Snad mě ani neslyšel, nadšeně mi vyprávěl, jak se moc těší, co všechno ho čeká, kde bude bydlet. Pořád dokola opakoval, že vůbec nedoufal, že by mu mohla taková skvělá věc vyjít. A jedním dechem nadšeně dodal, že za ním musím určitě přijet.
Polykala jsem slzy, tvářila se statečně a jako, že je to fakticky naprosto úžasný, ale chtěla jsem umřít. Nejlíp hned na místě. Padnout podťatá bleskem, který vedle mě udeřil. Najednou jsem si připadala stará a nezajímavá, opotřebovaná životem. Poprvé mi skutečně hodně vadilo, že nejsem volná, že mám kluky a zodpovědnost, že nemůžu zabalit kufr, a zlehka vyrazit vstříc nové zářivé budoucnosti.
Stálo mě spoustu sil, sdílet Adamovu radost a neudusit se smutkem.
Večer jsem dlouho seděla v dětském pokoji, dívala se na Ondru a Vítka, jak klidně a spokojeně oddechují ze spaní, a brečela a brečela. Kdyby se slzy daly zpeněžit, byli bychom boháči.
Zastavit
Zůstat neslyšně stát
obejmout pevně tuto chvíli
nechat proudit něhu a krásu
neoslepnout chvatem