Kapitola IX. - 4. část
4.
Svolala jsem válečnou poradu. Zase jsem se jednou musela ujmout nevděčné a nenáviděné hlavní role megery v naší rodině a pokusit se nahlodat a nalomit zasmrádlý bohorovný klídek mého manžela. Aspoň maličko, nedělám si iluze, ale zkusit jsem to prostě musela.
Už skoro rok splácím se zaťatými zuby dluhy své kdysi milované polovičky. Přestože mi Adam hodně pomohl svými radami, budiž mu Ženeva lehká, miláčkovi, moc se mi ty záporné cifry srazit nepodařilo. Abych byla přesná, splatili jsme zatím pouhých třicet tisíc, úroky jsou stále při síle a rostou snad geometrickou řadou, apetit jim určitě nechybí.
Vyskládala jsem před Milana na stůl všechny papíry k účtům, aby si je mohl pořádně prohlédnout. Koukal do nich jak husa do osení a podrobil ty záporné cifry důkladnému studiu. No, aspoň budil zdání, že si je opravdu se zájmem prohlíží.
Čekala jsem nějakou reakci. Co já vím? Prostě nějaký projev živého organismu. Ale Milan neudělal vůbec nic. Seděl, tupě hleděl před sebe do papírů a nic. Nic. Nic.
Když ticho trvalo už dlouho a nevypadalo to na nějakou prudkou změnu, nevydržela jsem: „Nenapadá tě, jak bychom to mohli řešit? Nemohl bys někde vydělat víc peněz?“
Dávala jsem si pozor, abych udržela neutrální tón a normální barvu hlasu. Nechtěla jsem ho dostat do pozice nepřítele. Musela jsem ho dostat na svoji stranu. Potřebovala jsem najít s jeho pomocí nějaké řešení. Třebas nedokonalé a nedostačující, ale řešení.
Pomalu se probíral z transu. „Možná bych o jedné možnosti věděl,“ řekl opatrně.
Dívala jsem se na něho a mlčela. Vydržela jsem nereagovat, trénink posiluje.
Vzdal to: „U nás v práci probíhá nábor na misi do Afghánistánu. Myslím, že bych měl šanci, hledají někoho s mojí odborností.“
Usmála jsem se. Jenom tak mírně, povzbudivě, vítězný úsměv jsem si nedovolila riskovat. Ale měla jsem ho, kde jsem ho mít chtěla. Konečně by byl nucený převzít aspoň kousínek odpovědnosti za svoji blbost.
„To by možná bylo řešení,“ přikývla jsem. „Kdy bys nastoupil?“
„Pokud vím, tak první vlna by měla odlétat někdy v polovině září.“
„Fajn, tohle by možná vyřešilo většinu našich nejen finančních problémů, děkuji.“
Odešla jsem spát a nechala zamyšleného Milana v klidu sedět u stolu s vědomím, že tohle už je jenom jeho boj, ve kterém já, bohudíky, nemám žádné místo.
Toho večera jsem klidně usínala a vůbec jsem netušila, že jsem právě zatřepala lahví s džinem nebo spíš polechtala na patě draka ze sluje. Kdybych tušila, že tahle noc je jedna z mých posledních klidně prospaných v hlubokém ničím nerušeném spánku, asi bych radši místo do postele nabrala směr k zatopenému kamenolomu a cestou hledala nějaký šikovný kámen, který by se dal dobře připevnit k tomu provazu, co bych si ho připraveně nesla omotaný kolem krku. Ale zatím panoval blažený klid před bouří a spalo se mi skvěle.