Kapitola IX. - 5. část
5. A je to tady! Moje milující racionální a životem protřelá máma nechtěně zapálila doutnák a budoucí noční problémy mohly se vší parádou bouchnout a rozbít mi klid na kousíčky, které se rozletěly do černého prostoru mých nocí a už je asi nikdo nedá nikdy dohromady. Drak je vzhůru, chrlí oheň a džin se pobaveně směje a radostně poskakuje kolem mě na jedné noze.
Při nejbližší rodinné návštěvě jsem nadšeně líčila u kafíčka mámě, jak se mi podařilo s Milanem zatočit, a opájela jsem se vidinou normálního dokonale nudného života bez dluhů, který mě díky tomu čeká.
Máma si mě soustředěně vyslechla, a potom v klidu dodala:
„A víš, co by bylo úplně nejlepší?“
Zarazila jsem se v chvalozpěvu na úžasnou budoucnost: „Nejlepší? Ne, nevím. Co?“
Čekala bych ledacos, ale tahle odpověď mě odstřelila: „Kdyby Milan v tom Afghánistánu pěkně hrdinně padl!“
Vyvalila jsem oči a přestala dýchat.
Máma klidným hlasem, jako kdyby mi říkala nějaký nový recept na buchtu, pokračovala:
„No, zapřemýšlej, byla bys volná, dostala bys od státu nějakou pěknou finanční rentu, vystrojili by mu parádní pohřeb se všemi poctami, kluci by vyrůstali s pocitem, že jejich tatínek byl hrdina, a ještě by se ti vyřešily veškeré finanční problémy. Lepší řešení prostě nenajdeš!“
Jsem praktická a pragmatická, ale tohle bylo silný kafe i na mě.
„Mami, nechej toho, zbláznila ses?“ ukončila jsem její projev.
Máma pokrčila rameny a vstala: „Snad jsem toho zas tolik neřekla, jenom mě to nějak samo vplulo do myšlenek.“
Ovanul mě mráz. Seděla jsem v křesle bez hnutí, rukama jsem si objímala ramena. V hlavě mi hvízdala vichřice. Přiznám se, že mě doteď vůbec nenapadlo, že by se Milan taky nemusel vrátit, případně mohl být nějak zraněný. O moji hlavu opravdu žádná podobná myšlenka ani slabým náznakem nenarazila. Ve svých úvahách jsem se vždycky jenom zaměřila na hladké a praktické vyřešení našich finančních problémů.
Už jsem natolik okoralá, že nejsem schopná myslet na nic jiného než na peníze? Cítím ještě vůbec něco, aspoň malinko, k Milanovi? Zbyla mi pro něj někde kapička zájmu a citu? Posílám ho na druhou část zeměkoule. Do války. Do nebezpečí. Do pekla. Vlastně si vůbec nedokážu představit, co ho tam čeká. Je mi jedno, jestli přežije? Co jsem to vlastně za ženskou? Vždyť je otcem mých kluků! Milovala jsem ho! Doopravdy jsem taková hyena?!
V noci jsem se vzbudila poprvé úlekem a úplně zborcená potem. Zdálo se mi, že stojím u rakve. Dívala jsem se na ni a najednou se samo do sebe posunulo víko a já jsem uviděla Milanův bledý obličej.
Hrůza mě skoro ochromila. Ležela jsem ve tmě pokoje a snažila se klidně dýchat. Uklidňovala jsem se velice pomalu. Měla jsem strach usnout, jímal mě děs, že by se sen mohl opakovat. Nevím, jak dlouho jsem ležela ztuhlá děsem s otevřenýma očima a koukala napjatě do tmy, nedokázala jsem odhadnout kolik je hodin. Nakonec jsem usnula a spala beze snů až do rána.
Sen se mi začal zdát opakovaně a mistr režisér černé svědomí ho vždycky nějak vylepšil, ozvláštnil. Fascinovalo mě, že tyhle zákeřné noční filmové projekce produkuje můj vlastní mozek. Reprízu od reprízy bylo představení vyšperkovanější. Jednotlivé epizody jako mrtvý Milan v rakvi, scény z pohřbu, rakev zajíždějící za zeď v krematoriu, černě oblečení příbuzní, rakev pokrytá věnci květin nebo schovaná pod státní vlajkou, smuteční melodie, zástup smutečních hostí s upřímnou soustrastí se postupně začaly propojovat do souvislého děje. Scény se různě měnily, sen se prodlužoval, střídali se hlavní aktéři, ale poselství bylo vždycky naprosto jednoznačné, Milan je mrtvý a my se s ním s Vítkem a Ondrou loučíme v obřadní síni krematoria.
Psycholog nebo možná spíš psychiatr by si na mě smysl.
Kdyby mě měli možnost vidět Freud s Jungem, zajásali by. Položili by si mě nejspíš velmi opatrně na lehátko a s radostnou jiskrou v oku by mě celí blažení štěstím, které je nečekaně potkalo, obcházeli, tleskaje přitom radostně rukama. Pochopitelně mi bylo jasné, že moje podvědomí velice pilně pracuje. Věděla jsem, že ty sny nejsou nic jiného než zhmotnění mého pocitu viny. Nejhorší nečekaně nebyla skutečnost, že jsem si najednou zcela zřetelně uvědomovala, že by se Milan vůbec nemusel vrátit. Nejhorší bylo vědomí, že bych taky třeba mohla zjistit, že je mi vlastně Milanův osud zcela lhostejný, že by mi bylo jedno, jestli žije nebo je mrtvý.
Nejdřív jsem měla potíže s usínáním. Necítila jsem se dobře. Během noci jsem se budila a špatně jsem spala. Ráno jsem vstávala nevyspaná a unavená. Ale časem jsem si trochu zvykla. Začala jsem sny o pohřbu přijímat jako součást své osobnosti. Jsem vyšinutý cvok, tak proč se vlastně divím. Zase jsem si ověřila, že si člověk asi doopravdy zvykne na všechno, nebo aspoň skoro.
S trochou cynismu mohu s klidným svědomím říct, že kdybych se náhodou rozhodla někdy podnikat v pohřebnictví, tak tuhle část obřadu mám dokonale zmáknutou. Kdyby měl někdo náhodou zájem, mohu dodat organizaci obřadu obratem ruky.
V bdělém stavu jsem se před pocity viny dokázala obhájit. Přesto se mi zvláštním způsobem ulevilo, když jsem ke konci léta zjistila, že se Milan na všechno vykašlal a o zařazení do výcviku vůbec nepožádal. Doma se mě pochopitelně snažil rádoby naštvaně přesvědčit, že ho odmítl velitel do výcviku zařadit. Divadelní etudu mi zahrál moc pěknou, ale nemohla jsem se na něj dívat jinak než jako na ubožáka, protože jsem už díky svým zdrojům věděla, jak se věci mají doopravdy.
Kdyby se aspoň jednou pochlapil a jednal na rovinu! Kdyby mi do očí řekl pravdu a nesl statečně následky mého vzteklého a zoufalého řádění. Kdyby se pokusil naše potíže vyřešit nějak jinak. Kdyby …
Pohřební sny se mi zdály ještě dvě tři noci a najednou byl klid. Promítání skončilo.