Kapitola V. - 1. část
Nová rodina?
1. Kdybych tušila, co mě u Milanových rodičů čeká, šla jsem raději bydlet pod most mezi bezdomovce. Určitě bych u nich našla víc lásky a pochopení.
Paní tchýně, oslovení maminka mi přes rty neprojde, asi bych se udusila, když bych ji tak měla nazvat, se ze začátku trochu snažila, nebo jsem si to aspoň namlouvala, protože jsem vážně hrozně moc chtěla do Milanovy rodiny zapadnout. Ale mohla jsem na vlastní kůži poznat, že studený psí čumák se nezahřeje ani, když na něj bude zostra pálit slunce. Spíš se sloupe vzteky a závistí.
Zpětně jsem si uvědomila, že Milan o své rodině nikdy moc nemluvil. Vlastně jsem o jeho rodičích i sestře nevěděla téměř nic. Nevěnovala jsem tomu nijak soustředěnou pozornost, jednak jsme měli spoustu jiných témat k hovoru a taky jsem si myslela, že chlapi mají asi nějak přednastavené, že se nepotřebují pitvat v rodinných turbulencích. Vztahy u nás v mojí rodině byly výborné a mně vůbec nedocházelo, že by u Milana doma mohli být ve skříni schovaní nějací kostlivci.
Ze začátku jsem měla dost starostí sama se sebou a v zamilovanosti si stejně žádné možné komplikace nepřipouštíte. A kdyby se náhodou snad něco objevila, láska přece všechno snadno překoná, hlavně, že se máme rádi. Moc času jsem neměla, snažila jsem se aspoň trochu zabydlet, než porodím. Když se narodil Vítek, soustředila jsem se už jenom na holé přežití. Vítek skoro nespal, pořád plakal, vlastně spíš hlasitě řval. Byla jsem příšerně unavená, neustále nevyspaná a od nervového zhroucení mě držel pověstný vlásek. Pokud jsem očekávala pomocnou ruku od paní matky, moc jsem se spletla. Moudrých rad jsem ovšem dostala nespočítaně:
„Máš tady pěkný binec a smrad. Nechtěla by sis vyvětrat a uklidit?“
„Proč to děcko pořád řve? Máš dost mlíka? Měla bys víc jíst, doufám, že nemáš v úmyslu ho začít krmit sunarem?“
„Tys dneska nevařila? Milan bude mít zase k večeři namazanej chleba? Ten se uměl oženit!“
„Masírovala jsi malému bříško? Dej mu na ně zahřátou plínu.“
„Podívala ses, jestli není náhodou pročůranej?“
„Brečí. Neměla bys ho pochovat?“
„Má nějaké studené ručičky, nechceš ho víc zabalit?“
„Měla bys pít kmínový čaj.“
„Kolik stojí ty papírový plínky? Neměla bys kupovat nějaký levnější? Ale když ti nevadí vyhazovat peníze oknem!“
„To by mě zajímalo, proč to děcko pořád řve? Moje děti teda skoro neplakaly a pořád spaly.“
„Bylas už nakoupit? Kdybys šla, vezmi mi tam rohlíky a salám.“
Paní matka vstupovala zásadně bez klepání a kdykoli v průběhu dne a večera a neustále měla potřebu něco komentovat. Kupodivu v noci nás nekontrolovala, což mě po nějaké době soužití udivovalo vlastně nejvíc.
Když se jí nahromadily jedovaté sliny a potřebovala si odplivnout, nebo se jenom jen nudila a chtěla se projít a ulevit si od přetlaku, šup, zamířila po schodech nahoru k nám. Očekávat jsem od ní mohla cokoli, kromě pomoci.
Zamknout si dveře, jsem si dovolila jenom jednou. Stejně se vecpala, bušení na dveře opravdu nešlo ignorovat a lítostivý značně hlasitý monolog na moji nevděčnost mi stačilo slyšet jenom jednou. Repríza nebyla potřeba.