Kapitola VI. - 1. část
Musíš plavat, když se nechceš utopit
1. Jaro kolem mě proplouvá plným proudem. Když ráno ještě mírně malátná a rozespalá nasedám před domem do auta, řvou ptáci jak šílení, ani si radši nezkouším představovat, jaké sexuální orgie se musí odehrávat v hnízdech. Jenom by mě podobné fantazie rozlítostňovaly. Žlutě rozkvetly keře a první nesmělé pokusy s bílou podnikly i stromy, všechno začíná bujet a rašit, slunce rozbalilo naplno nádobíčko a rozpaluje mízu i hormony, jenom já jsem nějaká zablokovaná. Zůstávám dlouho v práci, domů nespěchám, nemám proč, na nic a nikoho se tam netěším. S Milanem vedeme pouze provozní konverzaci. Pokud si myslel, že mě po pár dnech vztek přejde a vyměknu, potom se pořádně sekl. Nejsem totiž naštvaná, jsem zraněná. Zalezla jsem do houští, kde si pro sebe kňučím bolestí a lížu si rány. Všude kolem mě ticho po pěšině. Mrtvo. Nebo se možná jedná o zdánlivý klid před bouří. Nevím. Zatím si odmítám připustit realitu plně k tělu, statečně se tvářím, že se jako vůbec nic neděje a nemění, ale obávám se, že mi nakonec nic jiného nezbude, a budu muset náš vztah nějak vyřešit. Vůbec netuším jak, nevím, ze které strany mám tohle naše kyselé jablko nakousnout, aby bylo poživatelnější. Jenom jedním si začínám být bohužel docela jistá. Po řešení čehokoli Milan rozhodně netouží, jemu snad momentální stav dokonce vyhovuje.
Milanovo chování je totiž úplně mimo moje chápání.
Očekávala jsem, jak vidno, zřejmě poněkud naivně, omluvu a nějakou snahu o urovnání. Předpokládala jsem, že se bude aspoň trochu kát a nějak se posuneme dál, že se budeme oba snažit a pokusíme se společnými silami najít nějaké řešení. Čekala jsem…já nevím, prostě nějakou reakci. Ale z jeho strany se neděje nic, ale vůbec nic. Chová se, jako by všechno bylo v naprostém pořádku. Začínám mít pocit, že by mu asi musel někdo dát pořádnou nakládačku, třeba by přišel vhod přesný zásah polenem do hlavy, aby se mu rozsvítilo, aby se konečně probral a postavil se ke všemu jako chlap, aby začal hledat nějakou cestu ven. Potřebovala jsem, aby mě objal kolem ramen nebo pasu, dal mi pusu a řekl: „Neboj, Káťo, nějak všechno zvládneme.“
Nedokážu pochopit, že všechno po něm nějak bez problémů sklouzlo a je v pohodě, nebo alespoň vypadá, že je. I když …něco mi jeho postoj připomíná. Bingo! Přesně tímhle způsobem řešil nově nastalé potíže v manželství jeho otec. Ale já přece nejsem jeho matka! Nechovám se stejně jako ona! Nebo chovám?
Když jsem se dříve dívala na nějaký film nebo seriál, kde ženská opakovaně odpouštěla chlapovi neskutečné sviňárny, a ještě mu vařila, prala a starala se o jeho blaho a pohodlí a večer mu dokonce v posteli ochotně podržela, aby si vysloužila mdlou pochvalu nebo alespoň ždibec pozornosti, komentovala jsem její počínání povzneseně z výše rozumu: „Bože, to je kráva! Tohle bych nesnesla ani minutu. Letěl by z domu a jeho špinavé prádlo by ho rychle následovalo! Vola bych ze sebe teda dělat nenechala!“
Ale tohle bylo dřív, někdy před stovkami, tisíci lety. Najednou se přistihuji, že se chovám úplně stejně, ovšem bez toho podržení. Uklízím, vařím, peru, zajišťuji Milanovi veškerý servis, i když k tomu v podstatě není důvod. Nemyslím, že by moji péči nějak ocenil. Vlastně je mi jedno, jestli vůbec něco zaznamená. Přesto jedu v zajetých kolejích. Proč? Vlastně ani nevím. Možná jenom kvůli vlastnímu pohodlí a lenosti, možná mi svým způsobem péče o domácnost poskytuje pochybný pocit uzemnění a bezpečí, možná prostě jenom proto, že jsem unavená a nemám sílu něco řešit a měnit. Nebo snad ještě pořád věřím a doufám, že se náš vztah nějak zásadně otočí?
Upřímně? Nevím. Bojím se něco očekávat. Ztrácím víru v nemožné.
Zatím nějak fungujeme. Do zásadních životních rozhodnutí se mi nechce, proto se do nich ani nepouštím. Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna já budu volit pohodlí a klid, ale co já vlastně vím o chlapech a o manželství. Cesta do pekel? Připouštím, a možná pěkně dlážděná dobrými úmysly, ale … kluci mají tátu rádi a musím objektivně uznat, že Milan je dobrý otec, má o ně zájem, věnuje se jim, pokud může. Suď, kdož jsi bez viny. Proč hned kácet, když je strom ještě zdravý, stojí a odolává bouřím? Stáhla jsem se, sekyru a pilu uložila do kůlny a v odevzdaném klidu čekám. Nechávám dny plynout v naději, že situace časem nějakým způsobem dozraje a budu se moci rozhodnout s přesvědčením, že jsem vyčerpala všechny možnosti, a s nadějí, že jsem se rozhodla správně.
Schovávaná?
Utíkáme do davu mezi lidi,
schováváme se za spoustu práce,
ale naše stíny, beznaděj a prázdnota
nás stejně dostihnou.
Jsme jako nádrž s ucpanou výpustí,
voda stoupá a nám nezbývá než plavat,
občas se něčeho chytíme,
odpočineme si,
ale nakonec stejně musíme plavat
a plavat,
abychom se neutopili.