Kapitola VI. - 2. část
2.
Rodičům, teda mámě, jsem nakonec všechno vyklopila, vím, že tátovi předá ty pro něj správné a pečlivě vybrané informace v patřičně vhodné úpravě. Nejdřív jsem nechtěla své drahé roditele zatěžovat špatnými zprávami, ale máma stejně poznala, že se něco děje, a já jsem dospěla k názoru, že nechat ji v nejistotě by pro ni bylo mnohem horší. Nakonec by se mohla díky vlastní bujné fantazii dobrat k mnohem děsivějším závěrům.
Otevřely jsme si dobré víno a pěkně jsme všechno probraly. Poplakaly jsme si. Máma sice byla smutná, ale nevyčítala. Byla jsem jí vděčná, protože dobře vím, že Milana nikdy moc v lásce neměla, a s přílišný respektem k mé volbě jsem tedy moc počítat nemohla. Své vnuky babička miluje a udělá pro ně první poslední, ale dobře vím, že Milanovi nikdy neodpustila, když jsem kvůli narození Vítka vzdala pokračování studia na vysoké. Bakalářské státnice jsem stihla o kočičí chloupek a ještě po nich jsem byla přesvědčená, že budu pokračovat i s miminkem. Chtěla jsem si uchovat aspoň střepy svých původních snů o velkolepé budoucnosti. Ostatně nebyla bych ani první, ani poslední studující matka. Ale Vítek mě potřeboval víc než jsem si představovala. Proplakaných dnů a nocí bylo nad rámec mých sil, pomoc a pochopení jsem hledala marně a vzdát studium byl v dané chvíli ten nejjednodušší způsob, jak si alespoň trochu ulevit a ulehčit život.
„Káťo, už jsi zjistila, kolik peněz se podařilo Milanovi rozfofrovat?“ nedala mámě zvědavost.
„Zatím jsem se dopracovala k dvěma stům tisíců,“ řekla jsem tiše.
„Fí, ha,“ hvízdla máma, „ no, peněz je to hodně, ale zase by to nemuselo být až tak hrozný,“ přemýšlela nahlas…
„Nemuselo,“ skočila jsem jí do řeči, „kdybychom neměli půjčku na auto, neopravovali barák a hlavně neměli tu zatracenou hypotéku. Nebylo by to tak hrozný, kdybychom nemuseli každý měsíc sypat nebo by alespoň bylo kde brát. “
„Jenomže ono není,“ zkonstatovala máma.
„Není, a v tom je právě problém. Mám strach, že dluhy nezvládnu a že o barák přijdeme. Navíc se Milan chová, jako by o nic nešlo a já se zmítala ve zbytečných hysterických záchvatech. Ten jeho klídek mě neskutečně vytáčí a znervózňuje. Myslela jsem si, že jsem si vzala chlapa, který se o nás postará, o kterého se budu moct opřít, když bude potřeba. Když jsem zkusila zatlačit a vymáčknout z něj nějaký návrh. Když jsem po něm chtěla, aby se postavil k problémům čelem a zkusil je řešit. Jakýmkoli způsobem. Prostě nějak. Najednou jsem zjistila, že žiji s malým slabým chlapečkem, který by se mi nejraději schoval pod sukni. Asi budu muset začít nosit kalhoty,“ povzdechla jsem si.
Seděly jsme a neměly potřebu mluvit. Co taky říkat?
Potom jsem si povzdechla: „Ale nejhorší ze všeho… už nejsem schopná Milanovi věřit,“ dodala jsem potichu.
„Kam teda vlastně ty peníze přišly?“ nedala si máma vzít niť a přímo zamířila směrem, který ji zajímal nejvíc.
„No, kam? To by tě nenapadlo, i když, nebudu tě podceňovat, možná napadlo. Několikrát se předvedl v hospodě a zaplatil chlapům nějaké pití, občas nevyšel, tak si půjčil, aby mohl zaplatit. Potom si půjčil, aby mohl splatit tu půjčku. Nějak neunesl, že vydělávám víc než on a potřeboval si zlepšit sebevědomí. Občas něco koupil do domácnosti, aby se přede mnou předvedl, a pochopitelně opět na půjčku. Nakoupil dárky na Vánoce, abychom si užili, a zase si půjčil. Většina peněz padla na blbosti, bez kterých bychom se v pohodě obešli, ale musel si dokazovat, jak je úžasný otec a manžel. Nějak při tom si dokazování nedomyslel, že někdo bude muset všechno někdy vrátit a s pěkně mastnými úroky navíc. Na splácení jedné karty si pořídil druhou, potom třetí. Přišla jsem na to, když se dopracoval se ke čtyřem. Těžko říct, kolik by jich měl, kdyby mohl ještě pár týdnů pokračovat.“
„Nejhorší je, že jeho dluhy, jsou vaše dluhy,“ dodala máma tiše.
„Tak nějak.“
„ A mami, víš čeho se bojím nejvíc?“
„Čeho?“
„Že ještě nevím o všem. Že ještě odněkud vyplují další kostlivci.“
„Co budeš dělat? Možná by nebylo od věci, zeptat se nějakého právníka.“
„Asi nebylo,“ souhlasila jsem a divila se, že mě to nenapadlo. Asi jsem opravdu nějaká zaseklá. Zkusím poprosit o radu našeho podnikového, velmi příjemného zkušeného staršího pána. Má pro mě slabost, svoji pomoc mi už opakovaně nabízel. Třeba mě díky němu napadne, co si dál počít se zpackaným životem.