Kapitola VII.
Bez domova
Kupodivu jsem si nakonec ve svém podivném manželství zvykla, i když se nedalo říct, že by naplňovalo moje původní představy. Ale člověk si zvykne snad na všechno.
Když se Vítek trochu uklidnil a začal alespoň občas spát, vzala jsem náš rodinný život pevně do vlastních rukou a začala nenápadně přitahovat tchýni opratě. Věděla jsem, že se jedná o boj kdo s koho, ve kterém mi nikdo nepomůže, ale nemohla jsem jinak, pokud jsem si chtěla zachovat aspoň bídné trosky vlastní důstojnosti a pokud jsem s ní měla žít pod jednou střechou. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že bychom měli možnost jiné volby. Chtěla jsem se proto pokusit o změnu žánru a naučit tchýni tancovat podle mé muziky. Nekladla jsem si přehnané cíle, každý dobytý centimetr byl dobrý.
Začala jsem tím, že jsem donutila Milana, aby namontoval ke dveřím v patře zámek a zvonek. Tchýně sice málem zežloutla od jedovatých komentářů, ale my jsme konečně získali alespoň iluzi jakéhosi soukromí. Přicházela sice beze změny, kdykoli se jí zachtělo, ale aspoň jsem byla zvoněním zvonku varovaná, že se blíží a měla jsem pár vteřin na psychickou přípravu. Když bylo nejhůř, nemuseli jsme otevřít.
Nastavila jsem se do režimu průtokového ohřívače, snažila jsem se, aby požadavky, kritika a nároky, kterými nás maminka zavalovala, mnou protekly a nezanechaly pokud možno žádnou stopu. Dařilo se střídavě, když jsem byla relativně vyspaná a v pohodě, zvládala jsem, když mi něco nalomilo odolnost, bylo hůř.
Rozhodně se nedalo říct, že je naše soužití ideální, ale přestalo mě trápit. Asi bychom časem všechno nějak zvládli, kdyby nebylo dvou zásadních okolností, které pracovaly proti nám. Tchýně hodně pila. Ze začátku svoji závislost ještě zvládala a se střídavými úspěchy se jí podařilo držet všechno v tajnosti. Ale časem se propíjela do vyššího a vyššího levelu a začala mít hodně velké problémy. O léčení nechtěla pochopitelně ani slyšet, protože podle jejího zamženého přesvědčení bylo všechno v naprostém pořádku. Já osobně jsem se proto přestala její osobou zabývat. Koneckonců jsem byla ta cizí, jak mi bylo neustále zdůrazňováno. Když chtěla maminka pít, ať si pochutná, mně její problémy tričko trhat nemusejí.
A ta druhá okolnost? Když bylo Vítkovi sedm měsíců, otěhotněla jsem. Těhotenství bylo rizikové. Z nemocnice mě sice pustili po čtrnácti dnech do domácího ošetřování, ale nesměla jsem skoro nic.
Tchýně byla přímo běsná. Milan mi musel hodně pomáhat s domácností a Vítkem, takže se vůbec nemohl věnovat jejím potřebám. Najednou neměl kdo udělat práci na zahradě a kolem domu. Synáček nenašel čas ani na poslouchání jejích stesků. Oba dva jsme byli svině mizerný, ale já pochopitelně větší, protože jsem chudáka Milana zneužívala. Byla jsem neschopná, schválně jsem si pořídila dalšího haranta, abych si manžela omotala kolem prstu. Přitom hlavním problémem pochopitelně byla skutečnost, že ho nemohla zneužívat matinka.
Poslouchala jsem, že jsem líná potvora, co se pořád válí v posteli. A kdo ví, jestli je Vítek vůbec Milanův, protože jsem otěhotněla nějak moc rychle. (Nevím, kde bych toho potenciálního jiného otce asi mohla potkat, když jsem nikam nechodila.) Všechno vyvrcholilo jedno odpoledne, kdy mě tchýně poctila návštěvou a v záchvatu alkoholické nepříčetnosti mě shodila se židle.
Postrádala jsem důvod, proč dál snášet ponižování a špinění. A nějak jsem ho ani už nehledala. Sbalila jsem do tašek nezbytné věci, zavolala našim a do druhého dne jsme byli všichni pryč, včetně Milana, který prohlásil, že se za svoje rodiče stydí a už nikdy je nechce vidět.
Zůstal po nás zařízený a opravený byt. Z peněz, které jsme do toho dali, jsme nikdy neviděli ani korunu.