Kapitola VIII. - 4. a 5. část
4. Některé věci se prostě dějí a některé události se stanou. Nemá smysl je rozebírat, nemá smysl se s nimi trápit. Prostě stalo se, uklidím někam do tajné přihrádky v šuplíku paměti a jde se dál. Stejně mi ve finále nic jiného nezbude.
Máma mě milosrdně nechala dospat. Vyhrabala jsem se z peřin právě k obědu. Cítila jsem se jako spráskaný pes.
„Tak co? Užila sis to?“ vyzvídala.
„Jo, bylo to suprový. Děkuji. Bezvadně jsem si zatancovala,“ odpověděla jsem jí s topornou snahou o rozradostněný tón. A nejen zatancovala, pomyslela jsem si, a přemáhala marně pachuť na jazyku.
Brácha se na mě usmál a mrkl. Nechala jsem mu iluzi, že jsem si báječně užila. Nemusela jsem se bát, že by mě prásknul, na něho byl vždycky spoleh.
5. Jsem na prášky! Asi brzy skončím na psychině! Radovala jsem se, jak finanční toky naší domácnosti zvládám. A radovala jsem se předčasně.
Dneska přišlo vyúčtování elektřiny. Evidentně jsem podcenila výši záloh. Nedoplatek pět tisíc sice není na oběšení. V dřívějších časech hojnosti bych ho vůbec neřešila a hravě doplatila. Ale momentálně máme kohoutky hodně utažené a brát není kde. Přinejhorším přejdu na manželův systém a počkám si na upomínku, snad mi pomůže získat trochu času.
Teď by mi už jenom chybělo na úplné a dokonalé doražení nemocného kusu, aby se mi rozbilo auto. Jsem na něm závislá, jinak bych se do práce nedostala. Vrtulník záchranné služby, který jediný by mohl připadat v úvahu, do běžných dopravních prostředků nepočítám, zatím.
To by jeden nevymyslel! Jsem prostě hvězdami políbené dítko štěstěny! Zřejmě jsem si to přivolala. Auto se opravdu podělalo! Dneska ráno cestou do práce.
Stála jsem u krajnice a nedostala z auta ani metr. Nafta v nádrži byla, to jsem si ověřila jako první, než jsem začala panikařit. Zapnula jsem blikačky a rozbrečela se. Utápěla jsem se v sebelítosti, jaká jsem chudinka, na kterou se pořád něco valí, a konce nevidět. Slzy tekly proudem a sopel taky. Ulevilo se mi od nejhoršího. Mozek se mi vyčistil. Musela jsem začít jednat.
Zavolala jsem do práce, nahlásila zpoždění a nechala se přepojit na šéfa dopravy. Hlasem ještě rozechvělým jsem mu vylíčila svůj problém a začaly se dít věci. Halelujá, díky, že jsem ženská. Našli se dobří pomocníci, kteří mě vytáhli z těch nejhorších průserů a pomohli. Dojeli a dopravili mě do práce a auto do servisu. Šéf se zná s majitelem, v podstatě mi zařídil přednostní opravu a dokonce i nějakou slevu. Doufám, že nebudu muset prokazovat vděčnost vlastním tělem. Majitele servisu neznám, ale šéf není můj typ ani omylem. Odpoledne mi auto předali opravené, ale stálo mě šest tisíc, prý po slevě.
Nezhroutila jsem se. Slušně jsem poděkovala. Obdařila všechny přítomné zářivým úsměvem a vydala se k nejbližšímu bankomatu. Věděla jsem přesně, že na účtu mám jenom o pouhou tisícovku více, a skoro dva týdny do výplaty. Chladnokrevně jsem zadala PIN a vybrala.
Večer jsem si v klidu sedla a rozloučila jsem se s několika málo šperky, jejichž šťastnou majitelkou jsem doposud byla. Stejně je nemám kam nosit. Zítra je odnesu do zastavárny a nějak vydržíme.
Minulosti neutečeš
vždycky tě dohoní
závaží těžká vlečeš
ona si jede na koni
marně zametáš stopy
liškám ocas závidíš
neskryješ faleš kopy
co zaseješ uklidíš.