Kapitola VIII. - 3.část
3. Brácha velmi ochotně přislíbil, že mě vyvenčí na zábavě. Co by pro svoji milovanou sestřičku neudělal?!
Den uběhl jako obvykle, když jsem zpátky doma, domácí práce v kombinaci s nevyhnutelným přídělem pozornosti pro kluky. Večer jsem svoje zlatíčka zahnala do postele o něco dřív, abych měla trochu času pro zkrásnění a zkulturnění svého vnějšího já. Když brácha konečně dorazil, už jsem ho vyhlížela namalovaná, nastrojená a celkem natěšená.
Vyrazili jsme do města. Jako za mladších časů, stopem. Šílenci a poděsové mívají štěstí, takže nám na druhé mávnutí zastavil soused, který jel do města na velký týdenní nákup. Vyhodil nás před podnikem a navíc nám na rozloučenou i zamával.
Ještě než jsme vešli, strčil mi brácha něco do kapsy saka a spiklenecky na mě zamrkal: „Pro jistotu. Jeden nikdy neví. Sichr, je sichr.“
Netušila jsem, k čemu jeho proslov míří, dokud jsem si jeho dárek neohmatala. Můj bratříček je pověstný místní kanec a naháněč holek, co jsem asi mohla čekat? Promnula jsem zlehka tři malé balíčky v prstech a měla jsem jasno. Rozhodla jsem se zůstat nad věcí a zdržela se veškerého komentáře.
Volný stůl jsme nikde nenašli, ale nevadí, zůstaneme u baru, stejně jsme přišli tancovat. Ze začátku jsme byli spolu, ale potom bratříček uviděl nějakou slibnou opuštěnou křepelku a vyrazil té chudince dělat společnost. Nevadilo mi to, neočekávala jsem, že by se mi bratr snad věnoval (a obětoval celý večer). Tolik jsem od něj opravdu žádat nemohla. Koneckonců jsem dlouho samaneseděla, začal mě okupovat ochmýřený hezounek. Blonďák, vyšší štíhlý, tipla bych ho na pravidelného návštěvníka fitka. Řekla bych, že byl zvyklý, že dostává bez problémů, co chce. A vlastně, proč ne? Odhadla jsem ho na mladšího asi o pět let, Jemu byl věkový rozdíl evidentně lhostejný, proč já bych se tím měla trápit zrovna já?
Tancovali jsme spolu a celkem jsme ladili. Pohybovat se uměl, ze dřeva nebyl a víc jsem ke spokojenosti nepotřebovala. Až budu toužit po intelektuálních debatách zajdu si do filozofické knihovny na přednášku.
S přibývajícím alkoholem a ubývající nocí jsme byli divočejší a odvážnější ve vzájemných dotycích. Ještě před časem bych se asi ohradila a začala milého společníka umravňovat, ale asi jsem nějak poslední dobou zpustla, jeho oťapkávání, ohmatávání a poplácávání mi kupodivu nevadilo, patřilo sem. Pokud bych snad měla pochybnosti, stačilo se porozhlédnout v barevném příšeří kolem nás. Většina dvojic se při tanci objímala, líbala a všelijak muchlovala
Bylo už po půlnoci, když se mě můj tanečník zeptal:
„Nechtěla by ses jít na chvíli projít ven do parku?“
Pomyslela jsem si, že chvilka ticha by nebyla špatná, už jsem docela odvykla, z hlasité muziky mě už začínala brnět hlava a neslyšela jsem na levé ucho. Podívala jsem se, kde se nachází milovaný bratříček. Evidentně na mě neměl čas, měl rozdělanou nějakou dlouhovlasou kočičku a něco do ní na baru hučel. Ponechala jsem ho jeho úsilí a vyrazila ven z lokálu.
Venku bylo na říjen celkem příjemně teplo a vzduch už voněl tlejícím listím a podzimem. Pomalu jsme se loudali k malému parčíku naproti přes silnici. Došli jsme k mohutnému stromu, za který jsme se mohli schovat do stínu. Opřela jsem se zády o jeho kmen, abych trochu ulevila utancovaným nohám, což můj doprovod naprosto jednoznačně pochopil jako signál k líbání. Řekla jsem si, konec konců, proč vlastně ne?! A poddala jsem se nájezdům jeho jazyka. Líbal skvěle! Užívala jsem si to a ještě víc jsem se začala rozehřívat. Když mě začal hladit, nechala jsem ho, dokonce jsem si nechala rozepnout halenku a nebránila jsem se ani, když mi zpracovával a hnětl rukou prsa. Potom mi rozepnul podprsenku, vůbec jsem netušila, jak se mu to podařilo, začal mě líbat a laskat jazykem na bradavkách. Bylo to úžasné, ale v hlavě mi začala blikat červená kontrolka:
„Pozor holka, tohle bys už nemusela ubrzdit. Dál jsi jít přece nechtěla. Nebo snad chtěla?“
Musela jsem si přiznat tvrdou pravdu, ale ano, počítala jsem s možností, že naše vycházka může proběhnout úplně se vším, přece už dávno nejsem patnáctiletá naivka. Nejen počítala, já to snad doopravdy chtěla! A navíc,opravdu jsem zašla už příliš daleko. Kdybych se teď začala cukat, mohla jsem si vykoledovat taky pár facek a znásilnění. Takže raději dobrovolně, ve vlastní režii a podle mého.
Když jsem si rychle vyříkala sama se sebou svoje stanoviska, nakopla jsem zmlácené morálnízábrany a mohla s chutí cválat dál v krasojízdě.
Pokračovali jsme ve stoje, byla jsem moc ráda, že strom, o který se opírám má hladkou kůru, protože jinak bych měla záda nadranc. Pořád jsme se líbali, jak jsem se přitom zbavila kalhotek a můj partner kalhot opravdu netuším. Najednou jsem se zarazila, můj rozum zřejmě v poslední možné chvíli na chvilku zázračně obživl.
„Počkej! Máš gumu?“
„Co?“ nechápal v první chvíli protějšek.
„No, kondom.“
Zatvářil se překvapeně a zaskočeně. Neměla jsem v úmyslu prohlubovat jeho rozpaky. Sáhla jsem do kapsy a podala mu balíček a v duchu jsem poslala vřelé poděkování bratříčkovi.
Chvilkové přerušení nemělo naštěstí žádný negativní vliv na jeho kvality. Nechal mě, abych mu jeho chloubu zabalila do futrálku. Vždycky mě příjemně překvapí, jak jemnou kůžičku má tenhle speciální konec chlapa. Rozhodně jsem nebyla zklamaná. Byl příjemně teplý, patřičně pevný a s naprosto vyhovující velikostí.
Vnikl do mě až příliš rychle, musela jsem ho trochu usměrnit, ale potom bylo všechno jak jsem potřebovala. Pohybovali jsme se pomalu a postupně jsme přidávali na rychlosti. Ovinula jsem se kolem něj, opřel se zády o strom místo mě a podepřel mi rukama zadek. Cval se změnil v trysk a najednou bylo po všem.
Odtáhl se ode mne. Nenásledovaly žádné doteky, žádné něžnosti. Odhodil použitou ochranu do křoví, natáhl si trenky a kalhoty a pomalu vyrazil. V první chvíli mě jeho jednání přimrazilo, ale potom jsem se musela proplesknout. „Cos čekala huso hloupá!“
Rozechvělýma rukama jsem si oblékla kalhotky, uhladila sukni a tiše ho následovala.
Před vchodem se zastavil, otočil se a zeptal se mě:
„Jak se vlastně jmenuješ?“
„Tereza,“ vyletělo ze mě.
Proč jsem mu lhala? Proč jsem mu neřekla skutečné jméno? Nevím. Možná proto, že jsem věděla, že ho už nikdy nepotkám. Možná proto, že jsem ho vlastně ani potkat nechtěla.
Brácha mě už vyhlížel, zavolali jsme si taxíka a zmizeli domů.
Myslíme si, že známe své blízké, a přitom velice často překvapíme a zaskočíme svým jednáním sami sebe. Ta neřízená střela dnešní noci. Byla jsem to vůbec já?!
Jenom ten pocit ponížení se mnou věrně zůstal. A přetrval na dlouho.