Kapitola VIII. - 2. část
2.
Dorazili jsme, já a kluci, k našim. Máma měla dneska nějakou bojovou náladu. Myslela to dobře, vím, že ji hodně trápí moje finanční problémy. O Milanovi raději nemluví, pořád ještě nestrávila, co mi provedl. Moc ráda by mi pomohla, ale taky na tom nejsou s tátou finančně nejlépe. Platy mají nic moc í provoz domácnosti něco stojí. Snaží se udržet dům v aspoň trochu přijatelném stavu, což jde ztuha. Když na jednom konci končí, už aby pomalu na druhém zase začínali. Pořád se musí něco předělávat, spotřebiče odcházejí rychleji než by si majitel mohl přát.
Mámina aktivita se musela někde vybít. Když mi nemohla moc mluvit do financí, alespoň mě rozebírala po společenské stránce. Hučela do mě:
„Nemůžeš pořád jenom přežívat v práci. Taky se musíš naučit trochu odpočívat. Podívej se na sebe. Máš kruhy pod očima a pleť jak povadlý salát. Najdi si přátele, jdi si zatancovat, do kina. Trochu se uvolni, pobav. Jsi mladá ženská a žiješ jak jeptiška!“
Byla jsem zticha. Pomyslela jsem si: Ó matko, kdybys jenom tušila! O Petrovi pochopitelně neměla žádné povědomí. Dost jsem snažila, aby o něm nevěděl nikdo. Některé informace je lepší mít uložené v kolonce neveřejné a tajné. Rozhodně jsem teď ale neměla v úmyslu jí něco vysvětlovat a vyvracet. Blahá nevědomost byl nejlepší stav pro klid její mysli.
Rozhodla jsem rychle zneužít příznivě nakloněný osud. „Dobře mami, máš pravdu. Myslím, že bych mohla někam vyrazit. Pohlídáš mi zítra večer kluky?“
„Domluvím se s bráchou a vyrazíme spolu na zábavu jako za starých časů.“
Jak málo stačí někdy ke štěstí těm, co nás milují. Máma spokojeně odešla do kuchyně a já jsem se vydala do pokoje, kde mě už v posteli čekali netrpěliví zájemci o usínací pohádku. Zalezla jsem si ke klukům pod peřinu a začala číst. Pohádka fungovala skvěle. Usnula jsem jako špalek a spala až do rána. Vůbec netuším, kam jsem vlastně dočetla nebo spíš nedočetla.