Kapitola VIII - 6. část
6. Vyhořeli jsme.
Vím, zní to naprosto šíleně, ale bohužel se jedná o blbou pravdu. Nedělám se zajímavější, nic si nevymýšlím. Zajímalo by mě, který praštěný scénárista má na svědomí tenhle naprosto nedostižněpitomý scénář mého života. Kdybych se koukala na film, ve kterém by hlavní hrdinku takhle systematicky decimovaly události, asi bych si myslela, že autoři nemožně přehánějí a už to přepískli. A ejhle, ono je všechno reálně možné. Takže …
V sobotu jsme šli normálně spořádaně jako slušná rodina do hajan s vidinou, že si v neděli trošku přispíme. Venku dost přituhlo, proto jsme už od rána ládovali do krbu polínko za polínkem, abychom se trochu ohřáli. Na noc jsme přihodili pořádné poleno, přiškrtili vzduch a zalehli.
Vstávali jsme podstatně dřív, než jsme zamýšleli. Vzbudil nás zápach dýmu a kouř. Popadla jsem děti, doklady a psa a utíkala před dům. Manžel volal hasiče. V bundách přehozených přes pyžamo a s doklady v ruce jsme z povzdálí tiše sledovali, jak k nám postupně najíždějí tři hasičské vozy s plnou výzbrojí. Sirény puštěné naplno, takže si užili i sousedi. V závěsu za hasiči dorazila policie a jako poslední se na scéně objevil vyšetřovatel z Olomouce. Hasiči naběhli se sekyrami, motorovou pilou, hadicemi a dalším nářadím, které neumím ani pojmenovat. Voda stříkala jak z vodotrysku. Co nezničil oheň, dorazil vodní proud naprosto spolehlivě. Do hodiny měli hotovo a mohli se vší parádou zase odjet. Sousedé se poklidně vrátili do vychladlých postelí a my zjistili, že nám mimo jiné chybí pes. Už se nenašel.
Zavolala jsem mámě, aby si přijela pro kluky. A teď tu sedím, pálí mě oči, ale brečet nějak nemůžu. Přemýšlím, z kterého konce mám začít.Možná bych si měla někde obstarat krabici semtexu.
Paradoxně nás zachránilo, že jsme kvůli chladnému počasí začali víc topit. V komíně u krbu prý byla vypadlá cihla, o které jsme nevěděli, a v podstatě ani vědět nemohli. Dírou po ní nám chytily stropní trámy a vesele si prý doutnaly už minimálně čtrnáct dní a ještě si několik dní doutnat mohly. Intenzivnější topení proces urychlilo a trámy konečně přestaly jenom doutnat a začaly hořet. Možnost předejít požáru byla v podstatě nulová. Měli jsme pod střechou, aniž bychom cokoli tušili, takovou hezkou menší časovanou pumičku.
Jsme vlastně šťastlivci, protože kdybychom hned po Vánocích odjeli na plánovanou návštěvu k rodičům, mohli jsme se taky vrátit jenom pro foto úhledného spáleniště do rodinného alba. Takhle se nám dům podařilo zachránit. Strop nad obývákem nám propadl dolů, krb nezachrání ani kouzelník, netopíme. Škoda je předběžně odhadnutá na dvě stě tisíc, likvidátor od pojišťovny dorazí zítra. Protože jsme dům kupovali na hypotéku, máme ho pojištěný. Když si vzpomenu, jak jsem brblala, že ještě musím cálovat i nějako pitomou pojistku! Jak jsem teď ráda!
Ale čert vezmi peníze! Hořelo vedle pokoje, kde spali kluci. Když si představím, že v podstatě leželi kousek od ohniska požáru!Že je od ohně dělila jenom zeď! Že jsem o ně mohla lehce přijít!
Na Vánoce v novém domě můžeme zapomenout, statika domu sice narušená není, bydlet se zde může, ale všechno je zakouřené, smradlavé, pokryté mazlavou vrstvou sazí, případně promočené.
Už se nám ozvala firma, která se specializuje na rekonstrukce domů poničených požárem nebo povodněmi. Netuším, jak nás našli, asi mají svoje zdroje. Zástupce firmy se chce zúčastnit jednání s likvidátorem. Proč bych měla být proti? Je mi v podstatě naprosto jedno, kolik si urvou pro sebe, hlavně, když se vejdou do vyplacené škody a dům uvedou do nějakého životaschopného stavu.
Nemám sílu na nic, nejsem si jistá, jestli mi ještě vůbec nějaká zbyla. Funguji na autopilota. Vezme tahle mizérie vůbec někdy konce? Nemít kluky, asi chmatnu pas a uteču někam hodně daleko, nejlíp do Kanady. Najdu si tam nějakou jeskyni se spícím medvědem, přitulím se k němu a budu mu vděčně a ráda dělat společnost v hodně dlouhém zimním spánku.
Kolik?
Kolik šancí život dává?
Proč rosteš touho,
když sil se nedostává?