Kapitola X. - ¨5. čáwt
5. Vzbudila jsem se úlekem. Něco bylo špatně! Ta myšlenka mě dokonale probrala a já si konečně uvědomila, kde jsem.
Nic nebylo špatně, naopak všechno bylo v naprostém pořádku. Ležela jsem na posteli, otevřeným oknem povlávala záclona, nebe bylo jasně modré, sluneční paprsek mě šimral po tváři. Hmátla jsem vedle sebe. Leoš v posteli nebyl. Ani mě to nepřekvapilo. Lépe mi už dlouho, hodně dlouho, nebylo. Slastně jsem se protáhla a vymotala jsem se z přikrývky. Ranní vzduch mě zastudil po nahém těle. Podepřela jsem si levou rukou hlavu a zaposlouchala se do nadšených hlásků Ondry a Vítka, které se nesly nad orosenou a sluncem zalitou loukou. Opatrně jsem vykoukla z okna. Všichni tři moji muži právě kráčeli k říčce a něco evidentně hrozitánsky důležitého řešili. Uložila jsem se znovu na posteli a užívala si se zavřenýma očima krásného rána. Páni, kdy já naposledy vstávala jako poslední? Mlhavě, mlhavě dávno. Sluneční paprsek proklouzl škvírou v zácloně a pomalu mi putoval po těle a někde úplně uvnitř se najednou zvedl mohutný přiliv štěstí a celou mě zaplavil. Bylo to velice příjemné. Nevzpomněla jsem si, kdy jsem se naposledy cítila takhle moc šťastná.
Sešla jsem do kuchyně a zažila příjemný šok číslo dvě. Na stole jsem měla připravenou snídani! Chybělo málo a začala jsem brečet jak sentimentální stará panna. Den jsem prožila v jakémsi částečném bezvědomí. Moje tvrdé já se najednou nečekaně rozpadlo na kusy a nechalo mě zcela vykolejenou a bezbrannou. Na láskyplné zacházení jsem opravdu nebyla zvyklá!
Všechno do sebe přirozeně zapadalo, všechno najednou vycházelo, nic nebyl problém. Dokonce i počasí hrálo tu hru s námi, předvádělo dokonalou reklamu na léto: slunečno, teplo, sem tam nějaký mráček na modré obloze, jedna, dvě bouřky pro zpestření pobytu.
Leoše jsem občas podezírala, že se dobíjí z nějaké tajné baterie, protože vydržel víc než králíček Duracell. Celý den pořád něco podnikal s Odrou a Vítkem, kteří ho zbožně poslouchali na slovo, všechny noci trávil v mé společnosti, a to velice, velmi aktivně. Usínali jsme spolu, budila jsem se sama. Kdy odcházel, netuším. Přijala jsem. Neřešila jsem.
Čas, kdy kluci vyčerpaní celodenní aktivitou tvrdě usnuli, byl náš a využívali jsme ho bezezbytku. Chodili jsme plavat do tůňky vymleté proudem při břehu v dostatečné bezpečné vzdálenosti od hrázky, kterou si postavili kluci. Proud na okraj tůně nanesl jemný říční písek, voda zůstávala krásně teplá i po západu slunce. Zaplavali jsme si v proudu, a když jsme se nasytili plavání, přesunuli jsme se do tůňky. Leželi jsme spolu ve vodě, líbali jsme se, hladili.
Cítili jsme se spolu dobře. Většinou jsme vůbec nepotřebovali mluvit. Užívali jsme si vzájemné blízkosti a okolní příroda nám vytvářela úžasnou zvukovou kulisu. Potom jsme si našli nějaké příjemné místo, kde jsme se věnovali jenom sami sobě. Noci byly voňavé a teplé, přesně jaké mají v létě být.
Úplněk měsíce budu mít asi už navždy spojený s chutí a vůní borůvek. Při jedné noční procházce jsme došli na malinkou paseku, která byla doslova vystlaná borůvčím. Leoš urovnal mezi keříky svoji mikinu a položil mě na ni. Svlékl mě a sedl si ke mně. Potom začal trhat borůvky a dával mi je do pusy. Najednou bobule mačkal v prstech a šťávou, která z nich vytékala, mi maloval na nahém těle divoké ornamenty, ty potom pečlivě jazykem omalovával. Tiše jsem ležela, sledovala obrovský jasný měsíc visící nehybně v černých špičkách smrků a cítila jsem, jak ve mně postupně narůstá vzrušení a touha a celou mě prostupuje. Vychutnávala jsem si, přestávala jsem být schopná rozlišovat, jestli se jedná o realitu nebo sen. Ale vždyť to nakonec bylo jedno! Jsme jenom my dva tady a teď.
Touha narůstala a narůstala, až jsem nevydržela a rozpadla jsem se na tisíc kousíčků, jak parádní porcelán po babičce po pádu na tvrdou podlahu. Jednotlivé kousíčky mého já se chvíli nejistě třepotaly v jasném svitu měsíce, potom se svobodně rozletěly na všechny strany po lese. Zamířily někam mezi prostor a čas, mezi noční stíny a vůně pod ochranu černých větví němě ukazujících k nebi. Plula jsem v nich volně nad pasekou a bylo mi úplně jedno, jestli snad nějaká část narazí do stromu a zůstane pod ním ležet na věky, protože už nenajde cestu zpátky. Bylo mi úplně jedno, že už nemusím být nikdy poskládaná stejně, že už nikdy nemusím být úplná, že kousek ze mě může tady zůstat navěky.
Vůbec se mi nechtělo vracet zpátky. Ale nakonec byl i návrat do vlastního těla krásný. Svit měsíce, vůně, noční stíny zůstaly, jenom se mi zdály najednou mnohem víc krásnější a výraznější.
Když jsme se vraceli do chaty, musel mě Leoš podpírat, abych neupadla. Nohy jsem měla jak z papíru. Pomyslela jsem si smutně, že je jenom smůla, že příští dny budu muset zřejmě strávit zabalená do trička, protože doopravdy netuším, jak bych svoje milostné tetování vysvětlila svým všímavým mazlíčkům.
Zase jsem Leoše hrubě podcenila, dokáže snad všechno možné i nemožné. Musela jsem se smát, když mi ráno Ondra s Vítkem hrdě ukazovali vlastní borůvkové válečné indiánské malování, důkaz, že patříme ke stejnému válečnému kmeni.
Líné dny na chatě utekly rychleji, než bychom si všichni přáli. Tašky byly připravené u auta, jenom je naložit. Zavírala jsem okenice, zastavila jsem se a ještě jednou si naposledy prohlédla místo, kde jsem byla naprosto šťastná. Snažila jsem se je obtisknout do paměti, abych je mohla vytáhnout, až budu potřebovat nabrat sílu do dalších dní. Tušila jsem, že ta doba přijde, i když ji budu odhánět, svůj oddechový čas jsem si totiž právě vybrala.
S Leošem jsem se dlouze a vášnivě rozloučila už v noci. Zkoušel mě přemlouvat, ale připomněla jsem mu naši dohodu. Nevěřil, že můžu být tak tvrdá, pořád doufal, že mě přemluví. A snažil se statečně, až jsem občas nemohla popadnout dech. Věděla jsem, že svoje rozhodnutí obrečím, že budu v sobě nosit dlouho bolest, ale neměli jsme budoucnost, jenom bychom se časem trápili. Moc jsem ho milovala a obdivovala, než abych ho mohla spoutat a omezit. Měl křídla, potřeboval letět. Potkali jsme se moc brzy pro něj a moc pozdě pro mě. Věděla jsem, že by mi jednou zazlíval ztracenou svobodu. Měl právo si užívat, bavit se, poznávat, studovat bez omezení a milovat bez zbytečných závazků. Nemohla jsem po něm chtít, aby se uvázal ke starší ženské, jejím dětem a … dluhům. Kdybychom se potkali o deset, dvacet let později a začínali spolu znovu…
Věděla jsem, že zůstane navždy mojí součástí. Zranila a zradila jsem ho. Mohla jsem jenom doufat, že mě někdy pochopí a odpustí mi.
Něžná
Na konci tunelu vášně
plaše čekala něha
líbala tiše a vážně
zamžené oči měla.
Na konci tunelu vášně
tiše objímám tebe
čas kolem utíká zvláštně
v sobě nosívám nebe.