Kapitola X. - 2. část
2.
Vždycky jsem Milana obhajovala, jak úžasný je otec, ale teď jsem mohla čtrnáct dní pozorovat a porovnávat, jak jednal a vycházel s mými syny úplně cizí chlap, vlastně ještě kluk. A nevím. Nejsem si už tolik jistá. Můj vztah k Milanovi obdržel další trhlinu.
Nalodění černého pasažéra proběhlo přesně podle plánu.
Nalodili jsme ho u silnice za sousední vesnicí. Seděl na batohu a spořádaně čekal, až ho vyzvedneme. Zastavila jsem. Hodil batoh na zadní sedadlo.
„Kluci, tohle je strejda Leoš, který nás bude ochraňovat, kdyby nás chtěl někdo přepadnout,“ představila jsem nečekaného člena výpravy.
„Máš pistoli?“ chtěl hned vědět Vítek.
„Nemám, ale neboj, umím pár parádních chvatů a taky dobře házím polenem,“ zachraňoval očividný nedostatek Leoš.
„Ale stan postavit umíš?“ zjišťoval zase svoje Ondra. Těšil se úplně nejvíc právě na spaní ve stanu.
„Umím. A taky umím zapálit oheň a udělat táborák.“
„Pch! To je toho, zapálit oheň snad umí každý!“ odfrkl Vítek pohrdlivě.
„Myslíš? Necháme se překvapit,“ nedal se Leoš.
Pokračovali nadšeně v plánech, co všechno podniknou, a já se klidně mohla soustředit na řízení, do konverzace jsem se jim nepletla. Ledy byly prolomeny, spolupráce navázána, bude to báječná dovolená.