Kapitola X. - část 11
Sedím v příšerně barevném vozíku a rychle se řítím tmou dolů. Vítr mi fouká kolem uší, vlasy za mnou vlají. Křečovitě se držím madla před sebou. Strach mě sevřel a drtí, nemůžu se pohnout, ale řvát a ječet kupodivu můžu. Ječím a řvu jak o život. Vzbudila jsem sama sebe, křičela jsem ze spaní. Možná bych s tím už měla začít něco dělat.
Manžílek nabral novou sílu, klidové období je u konce. Věděla jsem, že nám příměří nevydrží, že se jedná o falešný klid, ale doufala jsem, že bude delší, aspoň o kousínek. Potřebovala jsem se vzpamatovat. Potřebovala jsem nabrat síly. Nutně. Doplnit vyčerpané zásoby. Nebylo mi dopřáno.
Náš dům se změnil v minové pole. Je v podstatě naprosto jedno, kam šlápnu, protože miny jsou úplně všude a dotykové anténky mají nastaveny velice citlivě. Nebezpečná zóna začíná už u branky, před poštovní schránkou. Chodí jedna žaloba a soudní obsílka za druhou, kdyby se mohly držet za rožky obálek, už by nám domeček pěkně obmotaly dokola jako ozdobný vánoční řetěz. Ani nevím, kde všude můj kdysi milovaný nadělal zase dluhy. Můj mozek odmítá tyhle informace přijímat, vyhlásil na ně stop stav. Obálky s pruhy i bez pruhů mě už neděsí, zvykla jsem si, otupěla jsem. Mnohem horší situace nastává, když mám smůlu a náhodou se doma s manžílkem potkáme. Pokud by projevila některá z adrenalinových zážitkových agentur zájem, ráda jí poskytnu svoje těžce získané know how.
Perly, které vycházejí z jeho úst, by možná mohly i zabíjet, zraňují naprosto spolehlivě.
„Ty seš tak dokonale špatná a zákeřná, že sis tu nohu zlomila schválně, aby ses mohla kurvit s tím svým gigolem. To ti vyhovuje, že máš kluky u rodičů! Aspoň se o ně nemusíš starat a máš klid! Co seš to za matku, když se takhle v klídku zbavíš dětí!“
Že mi odmítl se o ně postarat aspoň v době, kdy jsem byla v nemocnici, nějak zapomněl, asi ho chudáka postihla nějaká výběrová amnézie.
„Abys věděla, chci kluky do své výhradní péče. Já se o ně postarám! Já je totiž na rozdíl od tebe miluju, abys věděla!“
„Kdybys to náhodou nějak pytlíkovala, protože já tě znám, tak aspoň budu požadovat střídavou péči, abych si mohl dohlídnout na jejich výchovu. Protože ty zvoráš, na co šáhneš. Nic neumíš udělat pořádně!“
Byly doby, kdy jsem se jeho výpadům bránila. Byly doby, kdy jsem se s ním hádala. Už pominuly. Jsem o marné bitvy moudřejší a unavenější. Nechávám ho řvát, snažím se ničím neprovokovat. Schovám se jak želva do ochranného krunýře a nechám jeho jedovatá slova, létat kolem své hlavy. Proč musí láska končit takhle? Kde byla celou dobu nenávist schovaná? Odkud vylezla? Co ji vypudilo z jejího odporného doupěte? Je už malinko přítomná v lásce, čeká na svoji příležitost a jenom postupně vyroste a zesílí, když láska zeslábne, nebo přijde odněkud zvenčí? Nezvaná? Na pozvání?
Opravdu chce kluky? Nebo si jen našel další způsob jak mě zraňovat? Dobře znal moje pochybnosti ohledně toho, jestli jsem nebo nejsem dobrá matka. Ale která máma občas nepochybuje, jestli je její láska a péče dostatečná? Jestli nedělá nějaké chyby? Od okamžiku, kdy jsem si zlomila nohu, a jsou to už skoro tři měsíce, kluky vůbec neviděl. Nikdy neprojevil zájem, že by se s nimi chtěl setkat. V posledním roce taky zrovna nepřekypoval touhou být v jejich společnosti, starat se o ně. Zřejmě si vydedukoval, že čím víc na mě bude útočit a vyčítat mi skutečné i domnělé nedostatky, tím lépe vynikne jaký on je vynikající otec. Už mi rok nijak na kluky nepřispívá, vůbec ho nezajímá, co potřebují. Nestará se, jestli nemají hlad, jestli třeba mají v čem chodit. Jsme ve válce a kluci jsou vynikající rukojmí. Je mi z něj na blití. Snažím se je chránit, navštěvuji s nimi psycholožku, aby mi pomohla řešit některé problémy. A on, milující otec? Vesele je ničí svým nezájmem, neláskou.
Odmítla jsem, aby je odvezl na návštěvu k jeho rodičům. Přesto, nebo právě proto, k nim s nimi jel. Kluci je vůbec neznají. Kdysi se nás bouřlivě zřekli. Bylo kolem toho tolik špíny. Copak zapomněl? Tehdy sám přísahal, že vymazal rodiče z paměti, že už je nikdy nechce vidět. Změnil si příjmení, aby ho s nimi vůbec nic nespojovalo. A potom je o víkendu odveze právě k nim. Věděl, jak mně tím ublíží. O nic jiného mu nešlo. Podařilo se. Probrečela jsem celou noc.
Další návštěvy Ondry a Vítka u jeho rodičů jsem už nedovolila a pohlídala jsem si, aby mě nemohl podrazit:
„Pokud se chceš stýkat se svými syny, můžeš kdykoli, ale doma, ve známém prostředí.“
Nepřemýšlí nad tím, co je lepší pro kluky. Má v hlavě jenom svoje vlastní ublížení a pomstu. Není po jeho, nebude tedy vůbec nic. Raději je nechce vidět, než aby za nimi přijel domů, kde se nimi může být naprosto neomezeně. Netuším, jestli si uvědomuje, že trestá hlavně kluky.
„Kluci, už mě neuvidíte, už za vámi nebudu jezdit, protože maminka nechce.“
„Moc rád bych vám dal vánoční dárky, ale domů vám je nepřivezu, protože maminka nechce.“
„Chtěl bych vás vzít na týden na hory a mohli bychom jet na spoustu krásných výletů, ale nemůžu, protože maminka nedovolí, maminka nechce.“
Podlé útoky na sebe se zaťatými zuby ustojím, jsem dospělá ženská. Ale jak mám vysvětlit kluků, že jim jejich táta lže? Že je jich táta slaboch a hajzl? Moje bezmoc dosahuje takové síly, že začínám chápat ženské, které přistoupily na definitivní vyřešení podobného problému. Ale bohužel na nájemného vraha peníze opravdu nemám a dost pochybuji, že jsou mezi nimi altruisté, kteří by poskytovali i charitativní služby.