Kapitola XI. - 2. část
2.
Konečně je to tady! Milan dnes ráčil přiznat, že jeho maličkosti se mise v Afghánistánu netýká. Potřebovala jsem od něj informace kvůli termínu odjezdu, protože jsem musela promyslet, jak budu vozit kluky do nové školky. Zatlačila jsem na něj a on poprvé, musím říct, že velmi neochotně, přiznal, že nikam nejede. Ale už nějak zapomněl dodat, že hlavním důvodem, proč zůstává doma, je skutečnost, že se jaksi vůbec nikam ani nepokusil přihlásit.
Někdy k člověku informace dorazí, i když je vůbec nevyhledává, i když po nich vůbec netouží. Přesně takhle jsem se úplnou náhodou dozvěděla, že se můj drahý manžílek nejen na všechno naprosto dokonale vykašlal, ale dokonce, že už v době, kdy mi svoji účast na misi navrhoval jako možné řešení našich finančních problémů, jistě věděl, že je tento jeho návrh naprosto bez rizika. Nábor byl tou dobou totiž už dávno ukončený a uzavřený a v podstatě neexistoval způsob, jak se tam případně ještě dostat. Zajistil si, zmetek, několik měsíců klidu a s nějakým lhaním si vůbec nedělal vrásky, však zase nějak všechno dopadne.
Zprávy, o které nestojíte, které nechcete slyšet, nikdy nechodí osamoceně, velmi rády se shlukují a shromažďují, proto mě nepřekvapilo, že jsem náhodou narazila na stopy dalších Milanových dluhů. Některé vypluly na povrch z minulosti (něco se mu přece jenom podařilo před rokem zatlouct), některé se objevily úplně nově. Celkově se všechno poskládalo v další pěkně kulatou sumičku sta tisíc. Vím už o všem? Objeví se ještě něco? Schovávají se další kostlivci v dalších skříních? A kolik těch kostlivců a skříní ještě objevím? Chci ještě něco vůbec objevovat? Na co bych vlastně měla ještě čekat?
Přímo jsem slyšela lupnutí, kterým se tenký vlásek mé trpělivosti (nebo nerozhodnosti?) zlomil. Poslední kapka přepadla přes okraj.
Stačilo! Dost!
Konečně!
Někdy nejvíc času a sil stojí dospět k nějakému rozhodnutí. Měsíce nerozhodnosti, váhání a nejistoty jsou najednou pryč. V okamžiku, kdy se rozhodnete a začnete jednat, nestačíte se divit, jak je to vlastně snadné.
Večer jsem Milana klidně požádala:
„Máš chvilinku čas? Potřebovala bych s tebou něco projednat.“
Počkala jsem, až se usadí a předložila jsem před něj žádost o rozvod. Koukal na ten papír a mlčel. Byl v takovém šoku, že mu došla veškerá pohotovost. Mlčky jsem čekala, až novou informaci vstřebá.
Nakonec z něj vyšlo: „Překvapila mě. Myslíš to vážně, nebo je to jenom nějaká hra?“
Potlačila jsem chuť mu jednu vrazit. Klidně jsem mu odpověděla:
„Rozvod myslím smrtelně vážně. Mám už dost všech lží, už mě unavuje život s tebou. Už nechci řešit pořád jenom tvoje dluhy. Nemám tě už ráda, Milane,nepřitahuješ mě, jsi mi lhostejný a nechci se dál trápit a čekat se strachem, co ještě přijde. Už ti nevěřím a nemám sílu se o to znovu pokoušet. Je konec. Definitivní.“
Seděl a koukal na žádost, ale nejsem si jistá, co vlastně viděl.
„Nikam tě nevyháním, můžeš bydlet v domě, kluci určitě uvítají, když s nimi zůstaneš, svým způsobem se pro tebe vlastně nic nemění. Jenom se musíme domluvit, jak všechno uspořádáme, včetně majetku,“ dodala jsem.
Nechala jsem ho, ať si s nastalou situací poradí, jak umí, a šla jsem se uklidnit na zahradu. Večer jsme se už nepotkali, nezjišťovala jsem, kde si líže rány. Podstatné bylo, že podepsanou žádost nechal ležet na stole.
Žiji ve zpomaleném prozatímním čase
bójka zvolna se pohupující ve vlnách
bez lačnosti poslouchám vítr zpívající o svobodě
pevně ukotvená řetězem ke kamenitému dnu
přesto lehce svobodná
svoji svobodu si nesu v duši.