Kapitola XI. - 3. část
3.
Žiji život na houpačce a nemůžu se ubránit pocitu, že se mi občas splaší v horskou dráhu. Ještě jsem nepřišla na způsob, jak ho zkrotit a zvládnout.
Nejdřív vypadalo všechno až neuvěřitelně dobře. Zdálo se, že Milan vezme rozvod rozumně a dohodneme se na dalším uspořádání života bez zjitřených emocí a v klidu. Oddechla jsem si, ale zůstávala jsem ostražitá Moje rozhodnutí získalo definitivu, byla jsem s nově vzniklou situací smířená a přesvědčená, že jiné řešení už nebylo možné najít. Zůstávat spolu nemělo smysl, naše budoucnost už určitě nevedla stejným směrem. Chtěla jsem se rozejít pokud možno spravedlivě a beze křivd. Věděla jsem, že budu muset hodně obětovat, protože Milan bude hlavně ve svých vlastních očích ten, komu bylo nejvíc ublíženo, kdo byl nejvíc ožebračený a ukřivděný.
Chtěla jsem hlavně klid a nějakou rozumnou dohodu pro kluky, my dva s Milanem a naše potřeby jsme už nebyli důležití.
Milan mi svým chováním bohužel stále více připomínal těhotnou, hormony zmítanou, nevyrovnanou hysterickou ženskou. Jeden den byl relativně v pohodě a v realitě a bylo možné s ním zavést jakžtakž rozumnou řeč. Druhý den mi plačtivě vyčítal, jak jsem ho podvedla a zneužila, že ho chci okrást. Vysvětloval mi, že jeho dluhy jsem zavinila já, a hrůzné na tom bylo, že on tomu vážně věřil. Křičel na mě:
„Abys věděla, dávno jsem přišel na to, že seš hnusná mrcha a vypočítavá potvora. Navíc seš kurva, která se peleší na požádání s každým.“
Mlčela jsem. Nemělo cenu vyčerpávat se nějakým vysvětlováním a potřebu obhajoby svého jednání jsem už dávno neměla, mé svědomí tupě hledělo do zdi, umrtvené sedativy prožitých událostí se nevzmohlo na nejmenší protestní akci.
Další den přišel s kyticí a moc se omlouval:
„Káti, promiň, já jsem takový pitomec. Když mě ta tvoje žádost o rozvod tak rozhodila. Já tě totiž pořád hrozně moc miluji. Zapomeň, co jsem ti říkal, já to nemyslel doopravdy. Ty jsi ženská, kterou si ani nezasloužím.“
(Tak to jsi trefil hřebíček na hlavičku, frajere, projelo m souhlasně hlavou).
Přesvědčoval mě: „Vážně tě hrozně moc miluji a udělám cokoli, abys se mnou zůstala.“ (Proč to se mnou nic nedělá?!)
Jako důkaz oddané lásky uvařil pro všechny večeři. Kdybych náhodou měla pocit, že je toho cirkusu ještě málo, vyšperkoval svoje chování naprosto neuvěřitelnou žárlivostí. Hlídal mě na každém kroku, vyptával se nenápadně kluků, telefonoval mi do práce, přistihla jsem ho, že mi očichává oblečení, zjišťoval u bráchy, jestli náhodou někoho nemám. (To si vybral opravdu velmi spolehlivý informační zdroj!)
Přemýšlím, kolik toho ještě vydržím, a hlavně, jak dlouho ještě vydržím. Jediné jeho štěstí je, že do těchto svých manipulačních bojů netahá kluky. Protože v okamžiku, kdyby je nějak začal zneužívat proti mně, může si přede dveřmi převzít nabalené kufry a nezajímá mě, kde si je uloží.
Nemůžu se dočkat, až tenhle blázinec skončí. Na jednu stranu mám pochopitelně strach, jak budu zvládat coby samotná ženská s dětmi život v rozestavěném a nedokončeném baráku. Podle zatím poslední dohody si Milan najde vlastní bydlení, odstěhuje se a dům mi nechá, ale situace se u nás mění každou hodinu, opravdu nejsem schopná předpovědět, jak bude u nás zítra. Moje touha po klidu je však momentálně silnější než všechny pesimistické obavy. Poslední objevené dluhy mi jenom potvrdily můj názor, že nemůžu očekávat, že by se Milan nějak zásadně změnil.