Kapitola XI. - 6. část
6. Mám za sebou úúúžasné rande!
Pan dokonalý se už neozval. Koho by to překvapilo, že? Ale vyrazila jsem s virtuálním mužským číslo dvě. Byl virtuální, už není. Sice jsem si zakázala zamilovat se, ale je naprosto skvělý. Už dlouho jsem se tak dobře nebavila a tolik nenasmála. Dokonalost je mu sice poněkud vzdálená, ale aspoň jsem vedle něj uvolněná a v pohodě. Při prvním rande nás zamkli v zámeckém parku. Nějak jsme se zapomněli na lavičce a přestali sledovat čas. Lezli jsme spolu přes plot. Jiná možnost nebyla. Podotýkám, že jsem byla za dámu, která ženská by taky nechtěla udělat na prvním rande nejlepší dojem? Měla jsem oblečenou úzkou sukni a lodičky na podpatku. Statečně mě přidržoval a popostrkoval tlačením zadnice vzhůru do výšin a blíž k nebi. To musel mít výhled! Smála jsem se, až jsem měla strach, abych se nenapíchla na ozdobný železný hrot brány nebo nepřepadla po hlavě do kopřiv, které velmi esteticky krášlily trávník při zdí.
Alelujá! Konečně mi osud přivál někoho, koho můžu normálně mít, s kým se nemusím schovávat. Hlasitě volám, řvu: „Jó, to je přesně ono! Naprosto úžasné, skvělé.“ Fakt si užívám. Držím si sice obrannou slupičku, ale fakticky jenom hodně tenkou. Začala jsem žít, přestala jsem přežívat ze dne na den. Kluci jsou na krátkém pobytu u babičky a já jsem do toho vlítla na plný pecky. Přespávám u Radka, tak se můj nový kluk jmenuje, i když asi už to nebude zrovna kluk, když je mu pětatřicet, a ráno jedu rovnou od něj do práce. Cítím se šťastná a vnímám, že jsem živá, možná jsem trochu jako neřízená střela, ale komu by to mělo vadit?
A přece se někdo našel.
Po dlouhé době jsme se dost nečekaně, snad spíš omylem potkali s Milanem doma a uvítání bylo bouřlivé:
„Kde jsi byla? Kde se pořád couráš? Barák je prázdný. Kluky pošleš pryč, aby ses mohla nerušeně pelešit!“
Normálně mě zaskočil a připravil o řeč. Takový útok jsem nečekala.
„Co se najednou staráš? Proč ta péče? Čemu vděčím za nečekaný zájem o moji osobu?“ vzpamatovala jsem se rychle. „Zabývej se tou svoji kopretinou a mě nechej laskavě na pokoji.“
„Abys věděla, přítelkyni jsem si pořídil jenom kvůli tobě!“ vypálil na mě těžký kalibr.
Zalapala jsem po dechu: „Kvůli mně? Jak kvůli mně? Co zase plácáš za blbosti?“
„No, myslel jsem, chtěl jsem, abys žárlila,“ vysoukal ze sebe. A pak to korunoval prohlášením: „Stejně vím, že mě pořád miluješ. Toho chlapa, co jsi s ním byla, sis pořídila, jenom abys mě naštvala!“
„Víš ty co?“ zakončila jsem mrazivě. „Udělej pro mě něco. Nechej se vyšetřit na psychiatrii!“
Rychle jsem se otočila a šla jsem pryč, protože jsem měla strach, že se neovládnu a začnu ječet. Přece není možný, aby ten chlap byl psychicky zdravej, občas si říkám, žeje schizofrenik jak vyšitej. Přece normální zdravý chlap takhle nemůže myslet! Kdybych žila s patnáctiletým puberťákem, možná, snad, hledá se, měl by snad nárok. Ale třicetiletý chlap? Jak dlouho vůbec může trvat, než dospěje?
Dlouho, odpověděla jsem si zmořeně, a nejhorší je, že riziko nezdaru je velmi vysoké, aspoň v Milanově případě. Takže taky možná nikdy.
Bože, jak já byla pitomá, že jsem pořád naivně tvrdohlavě věřila v lepší zítřky. Naštěstí schůzku s právníkem mám ve středu. Musím se ho vyptat, jak daleko náš rozvod pokročil. Vyřeším děti a majetek, a potom se s tím pubertálním chlapečkem, co se mnou zatím pořád bydlí, rychle rozloučím. Rozhodně ho s námi bydlet nenechám, na tohle řešení mě už moc štve. Však už všechno nějak zvládnu. Zdít a betonovat jsem se už naučila, vymalovat taky umím a zrovna tohohle chlapa nepotřebuji vlastně už vůbec na nic.
Náš rozvod původně vypadal na lehkou, rychlou a bezbolestnou operaci. Ale zdání klame. Nepřítel nespí, nepřítel číhá a zbrojí. Začalo jít do tuhého a manžílek odhodil masku nenáročného a přejícího trouby, nabrousil sečné a nabil palné zbraně a připravil se k boji. Doteď šlo o h...no, teď půjde o život.
Děti jsme vyřešili poměrně v klidu a bez problémů. V podstatě o kluky nemá zájem. Bylo na něm až moc upřímně vidět, jak se těší, že si bude moci bezstarostně užívat a nebude muset nic řešit. S radostí mi přenechal veškerou péči a starost o ně, ani si nekladl žádné podmínky.
Ale když přišlo na peníze, najednou bylo všechno jinak.
„Chci vyplatit podíl na baráku! Nemysli si, že ti všechno zůstane.“
„Co všechno máš konkrétně na mysli?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Jaký podíl? Z čeho? Z hypotéky je zaplacených nějakých dvacet, maximálně třicet tisíc?“
„No dobře, tak chci vyplatit úroky a taky práci. Nadřel jsem se tady víc než dost!“
„Máš nějakou představu, jak moc jsi se nadřel?“ zeptala jsem se kupodivu relativně klidně, ještě jsem se ovládala, abych na něj neječela. Ale chuť ho něčím praštit ve mně hrozivě narůstala.
„Chci dvě stě tisíc.“
Vyrazil mi dech. Nevěřícně jsem na něj koukala, ztuhlá jak Lotova žena. Vím dávno, že asi někde spadl na hlavičku a má od té doby trvalé následky. Ale tak rozsáhlé?
„To myslíš vážně? A co ty dluhy, co jsem za tebe platila, co těch sto tisíc, které jsem už do toho nastrkala? To jako není nic?“
„Stejně jsi to splácela z mého platu? Takže to vlastně bylo moje?“
„Já snad špatně slyším. A co jídlo, elektrika, voda, oblečení, co šlo z mého platu?“
Pokrčil rameny a odkráčel středem. „Já se chci dohodnout. Zatímco ty si pořád vymýšlíš nějaké překážky!“
Měla jsem vymalováno a mohla jsem brečet. Jo, brečet jsem mohla, ale měla jsem spíš hrozitánskou chuť ho zkopat do kuličky a vykopnout na Mars. Prevít jeden, prevítská.