Kapitola XI. - 7. část
7. Rozhoduji se mezi vraždou a kastrací. Zatím jsem si ještě nevybrala. Nejsem od přírody násilnický typ, proto se mi přece jenom tento způsob řešení problémů trošinku zajídá, ale jestli bude Milan pokračovat v nájezdech své spanilé jízdy, asi vlastní temné já pustím ze řetězu.
Nazelenalý mozek mého manžela zvládá neuvěřitelné výstupy a kombinace. Každý den se můžu těšit na něco zbrusu originálního a nového. Aspoň se nenudím a můžu ušetřit na poplatcích za televizi. Proč koukat na amatéry, když mám doma jednoho profesionála.
„Seš náročná. Pořád se mnou manipuluješ, vždycky se mě snažíš dostat tam, kde mě chceš mít.“
„To by se ti hodilo, aby ti zůstal barák! Já jsem se tady tak nadřel, nechal jsem tady zdraví. A teď ti to všechno spadne do klína!“
„Jo, zůstanou tady moje děti, máš pravdu. Vždycky, když se ti to hodí do krámu, tak mě vydíráš klukama. To by se ti hodilo, abych si o sobě začal myslet, že jsem špatný otec! Tu radost ti ale neudělám, abys věděla!“
„Rok jsem se o tebe staral, dělal ti vola. Nevšiml jsem si, že bys to někdy ráčila ocenit.“
„Všechny ty dluhy jsem nadělal jenom kvůli tobě! Pořád jsi něco chtěla, pořád sis něco vymýšlela. Abys věděla je to jenom tvoje vina!“
…a dál a pořád stejně. Navíc mi dělá naschvály. Když něco vymyslím, sabotuje to nebo tvrdí, že to tak nejde. Ve všem vidí problém, neustále mě hlídá a kontroluje. Zjišťuje, kde jsem a co dělám.
Fascinuje mě, kolik má najednou energie a jakou má výdrž. Zatím jsem se z něj nezbláznila jenom díky Radkovi. Stýkáme se dál. A kupodivu, navzdory veškerému manželovu nátlaku, jsem s Radkem opravdu konečně šťastná. Často se směju, protože mě umí rozesmát, a rozesmívá mě moc rád. Nebojí se mě, umí mě i setřít nebo odpálkovat. Hrozně mě baví s ním být. Jsem s ním nádherně uvolněná a přirozená. Nesnažím se dělat lepší, spíš jsem měla tendence se předvést v horším světle, protože jsem nevěřila, že by mohl vydržet. Překvapil, neodradila jsem ho, i když jsem se fakticky hodně snažila. Seznámila jsem ho s Vítkem a Ondrou a proběhlo všechno kupodivu naprosto v pohodě. Chová se k nim přirozeně a oni ho přijali bez problémů. Jsem spokojená, nic neřeším, nikam nespěchám, všechno nechávám plynout. Užívám si, že mě má po dlouhé době někdo jen úplně obyčejně rád. Hlídám si, abych se bláznivě nezamilovala, pokud se vůbec něco takového dá uhlídat.
Zvláštní, rozvádím se a jsem v pohodě. A protože jsem v pohodě já, jsou v pohodě i Ondra s Vítkem. Jediný, kdo není v pohodě, je Milan, ale toho nikdo neřeší, k jeho velké nelibosti a smůle.
Atmosféra doma houstne a houstne. Probíhá u nás něco mezi válkou Roseových a bitvou u Stalingradu. Milan vystřílel už tolik munice, že kdyby ji mohl vyvážet do rizikových oblastí, je miliardář. Má sice přítelkyni, za kterou pravidelně každý víkend jezdí, dokonce jsem zjistila, že k ní stěhuje nenápadně některé věci z domu, včetně květin vyrytých ze země na zahrádce. Ovšem stále platí, co může pán, nemůže kmán, takže já přítele mít nesmím. Žárlí na Radka přímo neuvěřitelným způsobem, všímá se neuvěřitelných maličkostí. Nestačím zírat, co všechno je schopen zaznamenat.
„Jak se usmíváš na toho svýho amanta, jsi se na mě nikdy neusmívala!“
„Asi jsi nikdy neměl, co má on,“ vyletělo ze mě…a bylo hotovo. Pán se urazil a beze slova odkráčel středem s příkladně nafouknutým obličejem. Aspoň byl od něj chvíli klid.
Úplně náhodně jsem zjistila, že opět neplatí už tři měsíce hypotéku. Přitom peníze na platbu jsem mu pravidelně posílala. Zeptala jsem se a dozvěděla jsem se:
„Drž hubu! To není tvoje věc. Seš naprosto nemožná matka. O děcka se nepostaráš, věčně jsou u rodičů, zažádám si o svěření do vlastní péče. Mám toho na tebe dost, abych dosáhl toho, že ti soud děti odebere. Jediný co umíš, tahat mě za nos a zneužívat. Vůbec jsem si tě neměl brát!“
Není nad romantická vyznání, výborně okoření manželské soužití a kladně vás naladí do budoucnosti. A úplně nejlepší je, když je váš milovaný opravdu velkolepě štědrý:
„Nepočítej s tím, že mě oškubeš. Já se na tebe připravím. Za barák dostanu aspoň půl miliónu nebo mi připíšeš polovinu do zástavy a k tomu mi podepíšeš ručení na další půjčky.“
Přísahám, že jsem se šla podívat do zrcadla, rozklepaná strachem, že v něm uvidím parádně vybarveného a klidně přežvykujícího vola, který si na pozdrav zamává pěkně rostlou oháňkou, protože jinak není snad ani možný, aby Milan myslel svoje intelektuální projevy vážně! Oddechla jsem si, vypadala jsem pořád stejně, chyba se přihodila asi někomu jinému.
Všechno bych ustála, pomalu jsem začínala získávat na jeho nesmyslné výpady imunitu, ale dostalo mě, když na mě začal řvát před Ondrou a Vítkem:
„Seš naprosto blbá, nezasloužíš si, abych se k tobě choval slušně, krávo pitomá.“
Kde jsem si vlastně vzala tu troufalost, že jsem si někdy myslela, že se slušně domluvíme a rozejdeme se jako inteligentní lidé?!