Milionová noc
Pavla se uvolněně posadila na konci tarásku a užívala si pohody a štěstí. Byla šťastná, protože bylo léto, byla šťastná, protože se jí plnily sny, a hlavně byla šťastná, protože ten kus kamene, na kterém právě seděla, se nacházel v Paříži.
Zapadající slunce, rozpálená příčina horkého dne, nyní už jen příjemně prohřívalo nastávající podvečer i její záda. Pařížské dlažby si Pavla dnes užila víc než dost. S věrným knižním průvodcem v ruce od rána křižovala jak zkušený lodivod trasy v turistickém moři a její nohy už delší dobu důrazně protestovaly proti dalšímu přísunu aktivit.
Seděla přímo naproti portálu katedrály Notre Dame a klidně pozorovala pestrobarevné zástupy neustále proudící dovnitř a zase ven. Kousek od ní se postavil pouliční muzikant s kytarou a začal vybrnkávat nějakou melodii.
Zavřela oči a zaposlouchala se. Nedá se určit, jestli za to mohla melodie, která proplouvala v měkkých vlnách kolem ní, nebo pocit svobody a volnosti, jímž ji omamovalo obrovské anonymní město, nebo příjemné uvolnění, ale najednou se v ní nečekaně probudila malá nadšená holka, kterou má v sobě nějakým způsobem schovanou každá ženská, ale většinou ji skrývá udupanou, utlučenou a zastrkanou co nejhlouběji, aby ji nerušila v plnění každodenních naprosto nezbytných úkolů a povinností. Ale když už byla ta holka jednou vzhůru, nechtěla se dát umlčet, a Pavla si uvědomila, že se jí ten pocit vlastně moc líbí. Uvolnila ramena, nadechla se a začala zpívat, nejdříve úplně potichu, ale pak postupně přidávala na hlasitosti. Zpívala stejně jako kdysi, když byla spokojená a chtěla vykřičet svoji radost z právě probíhající chvíle. Slova jí sama naskakovala do pusy, melodie volně plynula. Muzikant přestal hrát a zaposlouchal se. Turisté dál pokračovali se strojovou úporností nevšímavě a vytrvale za svými cíli.
Koutkem oka Pavla zahlédla, že někdo sice rychlou chůzí kolem ní přešel, ale potom se zastavil, zaposlouchal a vrací se zpět. Zvedla hlavu a zjistila, že si ji pozorně prohlíží mladý štíhlý černoch. Usmál se na ni, úsměv mu vrátila a přestala zpívat.
„Čechoslovakaj?“, zeptal se zpěvavě.
Zavrtěla hlavou, „Ne, češka“, zapřela rodnou Moravu.
„Čéšká!“ rozzářil se černoch jak sluníčko, i když představa černého slunce je asi trochu divoká, úsměv to byl radostný a srdečný.
A následovalo něco, co se občas stává v románech nebo v romantických filmech, ale určitě nebývá běžné v reálném životě. Černoch na ni spustil palbu dotazů. Vypomáhal si angličtinou, němčinou i francouzštinou a některá slova měla zvláštní intonaci, ale přímo zářil radostí, že si s ní může povídat česky. Pokračovali v hovoru při kávě v zahrádce vedle katedrály. Byl milý, bezprostřední a hlavně příšerně zvědavý.
„Kde bydlíš? V hotelu?“, chtěl vědět.
Pavla se zasmála: „Chudá učitelka a v hotelu? Ne, bydlím u kamarádky, dělá v Paříži au-pair.“
„Učitelka? Chudá? Kolik bereš?“
Pavla se zamyslela a přepočítala svůj začátečnický učitelský plat na eura.
Reakce ji dostala. „Na den?“
Rozesmála se: „Ne na měsíc.“
Nechápavě se na ni díval, nějak tu informaci nemohl pobrat. Pracoval pro Alcatel, cestoval po světě, v Paříži měl byt a na pobřeží moře prázdninový domek, roční příjem se pohyboval kolem milionu.
Káva byla dopitá, Pavla se začala loučit, že je unavená a půjde spát.
Udiveně se usmál: „Spát? Dneska? Dneska v Paříži ani ve Francii nikdo nespí. Dneska se slaví. Dneska je fojermen noc.“
„Fojermen?“, nechápala Pavla. Chvíli jim to trvalo, ale nakonec dobrali, že je to noc hasičů.
Podíval se na ni, nahodil svůj osvědčený sluníčkový úsměv a zahlaholil: „Zvu tě, peníze dneska nejsou problém, řekni si, co bys chtěla.“
Zaskočil ji dokonale. Co by vlastně chtěla? Dívala se na něj a nemohla se nějak zbavit pocitu, že se jí veškeré myšlenky vytratily z hlavy. Rozsekl to za ni. Podal jí ruku a vykročil.
Slunce už zašlo a ulice se začaly nořit to mírného přítmí probarveného výlohami obchodů a reklamami. Noční město se začalo probouzet k horečnaté aktivitě. Kavárny a restaurace hlučely bavícími se lidmi, tančilo se v barech i na ulicích, hudba duněla z diskoték. Nikdo nechtěl spát, všichni si dnešní noc chtěli maximálně užít. A město jim vycházelo vstříc. Vonělo létem, parfémy, jídlem a letními drinky, zářilo úsměvy a smíchem. Noční chlad příjemně hladil ramena a pocit svobody a volnosti každého ovíjel jak záludná liána se sotva slyšitelným varováním: „Dávej pozor, ať tě neudusím!“
Prošli spolu uličky, kam turisté nechodí, snědli večeři v čínské restauraci. Povídali si na lavičce u zurčící fontány. Poseděli u baru na náměstí de la Bastille. Zatančili si v parku. Dvě nepatrné malé buňky v živém organismu zdravím a aktivitou kypícího města, které neusíná, aby nemuselo vstávat.
Začínalo svítat, když se Pavla loučila před domem, kde bydlela. Dva letmé polibky na tvář a noční společník a průvodce byl pryč. Nezdál se jí?
Stoupala po schodišti a hlavou jí vířil pestrobarevný kaleidoskop vůní, zážitků, útržků slov a melodií. V pokoji padla na postel a v mžiku usnula, probouzejícímu se rušnému pařížskému ránu navzdory. Prospala východ slunce, vojenskou přehlídku na Champs Elysées i vlastní oběd. Probudila se do počínajícího prosluněného letního odpoledne. Uvařila si kávu, posadila se do otevřeného okna na parapet, natočila obličej ke slunci, zavřela oči. Vychutnávala si vůni a propadla se do snění.
Představovala si, jaké to bude, až ji přijede John, tak se její noční společník jmenoval, navštívit k nim na vesnici. Určitě z toho bude pořádný poprask. Navzdory veškerému pokroku a osvětě pořád není výskyt černocha na moravské vesnici úplně běžná záležitost. Nebude to pro mámu moc velký šok? Ale co, však ona to nějak zvládne. Hm, a budeme bydlet u nás nebo v Paříži? Asi bych se měla začít učit francouzsky, … myšlenky volně plynuly a Pavla se tvářila stejně blaženě jako kočka před miskou husté smetany.
Ale dost snění, vzpamatovala se. Paříž čeká.
S Johnem byla domluvená, že se sejdou večer v devět pod eiffelovkou, na ohňostroji, takže měla spoustu času, který bylo nutné strávit nějak smysluplně, třeba návštěvou Lucemburské zahrady. Lodičku na pouštění po vodě sice nemá, ale tamní vyhlášené palačinky si rozhodně nesmí nechat ujít.
Večer seděla na trávníku pod eiffelkou a veškerý rádoby nános světačky byl najednou nenávratně pryč. S údivem a zvědavostí sledovala davy lidí, které se vypravily na ohňostroj. Většinou všichni dorazili ve společnosti přátel a s piknikovým vybavením. Skupinky posedávaly na pestrobarevných dekách se sklenkami vína v ruce, ujídaly z přinesených bohatých zásob, vesele se bavily a užívaly si příjemně teplý letní večer. Z toho množství lidí se Pavle až točila hlava. John volal, že se opozdí a zjišťoval, kde přibližně ji má hledat.
Čas plynul, začalo se stmívat a Pavlu najednou začal plíživě přemáhat tíživý pocit samoty. Postavila se a začala propátrávat okolí s nadějí, že někde snad Johna zahlídne.
Konečně uviděla partu mladých lidí. Mířili směrem k ní. Postavila se, že zamává, aby upoutala pozornost, ale nejednou jí ruka ztěžkla a pomalu padla podél těla. Uvědomila si, že si vlastně vůbec není jistá, jestli mladý muž, který skupinu vede jejím směrem, je John, že ho s jistotou není schopna poznat. Černoši jí najednou přišli všichni stejní. Jasně, že to byla blbost, ale najednou Pavlu nečekaně a přímo hmatatelně zaplavila panika a způsobila, že nebyla vůbec schopná aspoň trochu rozumně uvažovat.
Plnou silou k ní dorazila pravda. Pokud opravdu sledovala Johna, byl evidentně se svými přáteli šťastný, patřil k nim. Ona byla cizí. A mělo to tak zůstat. Její sny byly pouhým sněním, nedokázala by trávit čas a povídat si s jeho přáteli, nebyla by schopná žít život v cizině, nebyla by ochotná vzdát se většiny věcí, které byly nějakým způsobem její součástí, chyběla by jí její rodina. Nepatřila sem.
Pomalu, aby neupoutala zbytečnou pozornost, se posadila do trávy. Skupinka s veselým povídáním přešla kousek od ní a pomalu se vzdalovala.
Na ztemnělé obloze se rozprskla s hlasitým výbuchem první pestrobarevná květina.