Naše báječná zimní dovolená aneb jak jsme navazovali vztahy s chirurgickou ambulancí
Letos, ostatně stejně jako každý rok, naše rodina plánovala zimní týden strávený na horách. Období těšení bylo zahájeno hned po vánočních prázdninách, v kalendáři jsme měli vyznačený červeně, zeleně a oranžově ten blažený týden, ke kterému se upínaly naše naděje a očekávání, i když riziko, že bychom snad mohli zapomenout, bylo skutečně nulové. Jako každý rok, i letos, jsme opět museli překonávat mnohé nástrahy, které nám měly zabránit v odjezdu. Tentokrát byla situace umocněná skutečností, že jsme odjížděli zcela nevhodně v týdnu, kdy měly vrcholit velmi rozsáhlé a vyčerpávající přípravy na velkolepou oslavu výročí svatby babičky a dědy. Abych byl přesnější, jednalo se o svatbu přímo zlatou.
A abych byl úplně nejpřesnější, připravovala se a chystala hlavně babička a sbor jí oddaných příbuzných sestřenic a kamarádek. Děda se snažil tvářit, že se ho ten blázinec netýká, a jenom nepřízeň počasí a zcela nevhodná otvírací doba místního pohostinství měly na svědomí skutečnost, že se vyskytoval doma více, než sám chtěl. Vyvažoval to alespoň snahou o dokonalou neviditelnost a nenápadnost. Konstruktéři neviditelných letounů by k němu někdy mohli zajít pro cenné rady a zkušenosti.
Blázinec příprav měl kulminovat právě v době naší nepřítomnosti. Babička v téměř profesionální divadelní režii spolehlivě předváděla každoroční odjezdový rituál. Brblala a bublala: „Pořád by někde trajdali. Jako by tady nebylo dost krásně. Jenom utrácejí peníze. Stejně tam nebudou mít sníh. Všechno si musím dělat sama …“ Její dramatické vystoupení bylo dokonalé, však se jednalo už o několikátou každoroční reprízu.
Děda neříkal nic. Dávno se naučil, že je lepší nevypovídat, protože všechno, co v dobré víře řekne, bude v zápětí babičkou použito proti němu.
Okolnosti se však proti babičce spikly. Týden před plánovaným odsunem přituhlo a začalo sněžit. Nám úměrně stavu sněhové pokrývky stoupala cestovní horečka a začali jsme pilně snášet všechno, bez čeho se na horách rozhodně neobejdeme. Hromádka rostla a rostla, až z ní byla pěkná hromada. A tehdy přišel tátův čas: „Myslíte, že pojedeme náklaďákem? Pojďte si to přebrat, nebo vám to přeberu já!“ Zabasoval pod schody. Aby se neřeklo, každý jsme nějakou maličkost odstranili. Předem jsme s touhle situací počítali a připravili si vhodnou půdu pro ústupky, koneckonců nejeli jsme přece na hory poprvé. Táta byl spokojený a my taky.
A byla sobota a konečně přišel den D. Naskládali jsme se do auta, které bylo napěchované až po střechu, ponechali jsme pouze volné bezpečnostní průhledy pro řidiče. Zamávali jsme škaredící se babičce, pokynuli potutelně se usmívajícímu dědovi a vyrazili vstříc sněhu a horám.
Máma seděla v předu s tátou a my čtyři, mladší a starší ségra, kočka Líza v přenosce a já, jsme se uvelebili obložení jídlem, pitím, časopisy, MP3 a kartami dozadu. Navzdory babiččiným proroctvím, co všechno nás cestou může potkat, se nestalo nic a odpoledne jsme zaparkovali u zasněžené a orampouchované chaty. Sněhu bylo po okna a cítili jsme, jak nás Beskydy něžně objímají a mrazivě nám dýchají do obličejů.
A byla neděle a ráno nás uvítalo sluncem, hodili jsme do sebe svižně snídani a nedočkavě vyrazili brázdit horské svahy. Máma nelyžař nám zamávala a zamířila ke sluncem ozářenému gauči s knížkou v jedné ruce a hrnkem čaje v ruce druhé.
Užívali jsme si. Sníh na slunci jiskřil, mráz štípal, fronty u vleku žádné, přesně podle reklamního katalogu. Lyžovali jsme jak o život, dokud si táta nezačal hrát na sněhovou rolbu. Nevybral jednu zatáčku, zahranil o sněhový krtinec a zřítil se k zemi. V leže pokračoval slušnou rychlostí plynule dolů se svahu a za ním se rýsovala krásná hluboká brázda. Řvali jsme škodolibou radostí a chechtali se, až nám slzy tekly po bradě. Bylo hnedka vidět, že je táta v orání dobrý, hluboká jarní orba je totiž jeho specialita. Zastavil se, až po vyorání asi pěti nebo šesti metrů. Posadil se a plival sníh. Pak se chytil za pravé rameno, a když jsme viděli, jak se tváří, tak nás rychle hurónský smích přešel, a úsměvy nám poněkud ztuhly. Šklebil se bolestí a my věděli, že je zle.
Posbírali jsme hůlky a lyže a pomalu sjížděli za tátou sunoucím se dolů se svahu. Cestou k chatě jsme šli kolem infocentra. Zjistit, kde funguje nejbližší lékařská pohotovost, bylo dílem okamžiku. Místní slečna vůbec nebyla naším dotazem zaskočená, zřejmě neodpovídala na podobný dotaz poprvé, dokonce nás vybavila podrobnou mapkou s vyznačenou trasou.
Maminka se běžně stará o tři děti, tatínka, psa, kočku. Musí zvládnout vyslechnout v klidu neustálé babiččiny rady a stížnosti, takže je poměrně dobře trénovaná. Neočekávané katastrofické situace zvládá bez mrknutí oka, byť s mírným třesem rukou. Když uviděla, jak táta hrdinně trpí, pobrala doklady a vyrazila vyvézt tátu na projížďku, vlastně na prohlídku chirurgické ordinace ve vsetínské nemocnici.
Lékař byl na tátu milý, leč nekompromisně mu doporučil ošetření ve nemocnici nejblíže místu bydliště. „Pane Dvořák, tohle je nutné operovat a nejlépe hned zítra, ale my nemáme volné kapacity, takže u nás byste se dostal na řadu nejdříve v pátek. Jestli Vám můžu doporučit, zajeďte si do Brna, tam to máte na jistotu.“
Maminka jenom ztěžka polkla při představě, že ji čeká tříhodinové řízení přes Moravu. Řídi velice nerada, jen v případě, když nezbytně musí, a po nacvičené bezpečně známé trase. Maximálně jede autem sama nakoupit nebo veze ségry do kroužků, když nejede autobus. Ale pro tentokrát musela být statečná, takže neprotestovala, šetřila síly. Tatínkovi dala prášek od bolesti a sama si vzala na spaní, aby byla na cestu svěží.
A bylo pondělí a my jsme měli k dispozici den svobody, den bez starostlivého rodičovského dozoru, využili jsme ho beze zbytku. Mytí a čistění zubů k lyžování nepotřebujete, vlasy máte pod čepicí. Jídla starostlivá maminka připravila dostatek. V televizi se našla spousta zajímavých programů. Dá se říct, že nám ve skutečnosti až tak nic nechybělo. Vlastně ten den uběhl mnohem rychleji, než bychom si byli přáli.
Rodiče se vrátili pozdě odpoledne. Máma vyčerpaně zaplula do peřin, projevy starosti a péče omezila pro jednou na minimum. Tatínek se usilovně snažil najít nějakou vhodnou polohu pro ležení nebo alespoň sezení. Moc se mu to nedařilo. Byl navlečený do čehosi mezi brněním a krinolínou. Ramena měl omotaná pochybně vyhlížejícími obručemi, které se mu při pohybu zarývaly do těla. Bez omezení mohl jenom stát. Vypadal jako kříženec robota s drátěným plotem. Bylo mimo jakoukoli pochybnost, že s lyžováním má pro tentokrát šmitec. Navzdory prognóze vsetínského pana doktora rozhodli v Brně, že operovat není nutné.
Alespoň prozatím.
A bylo úterý. My sourozenci jsme pobíhali zdivočele po pokoji a hledali rukavice, čepice, ponožky, za chvíli jsme chtěli vyrazit. Zasněžené svahy volaly a lákaly. „Pojď! Tak už pojď!“ Tomu se prostě nedalo dlouho odolávat. Táta seděl smutně v rámci možností uvelebený v křesle a sledoval bez výrazu naše hemžení. Máma chystala snídani. Když … najednou se ozvala rána z koupelny. Máma nejdřív ztuhla, ale pak se rychle rozběhla, já se ségrou bez váhání v patách za ní. Mladší sestra Míša se právě vrávoravě zvedala z podlahy. Na čele jí začínala rašit nádherná boule. Koukala na nás, vypadala, že nás snad vidí poprvé. Slyšitelně a viditelně nabírala vzduch do plic a připravovala se na hodně hlasité řvaní.
„Ježíš, né!“ Zaúpěla máma a hnala se k Míše. Objala ji a odvedla vedle do pokoje. Posadila ji na postel a sedla si vedle ní. Boule na sestřině čele zatím viditelně povyrostla a zrůžověla. Potom mi máma poručila: „Podej mi, prosím tě, Jarku nůž.“ Podal jsem jí nůž na chleba. „Ten, ne. Podej mi příborový. Musím zatlačit tu bouli.“ Míša řvala, jak kdyby ji máma řezala zaživa. Neměl jsem ten dojem, že by se boule nějak zmenšila, ale máma měla jiný názor.
Míša ještě pofňukávala, když začal výslech: „Proboha, co jsi dělala?“
„Uklouzla jsem na mokré podlaze.“
„Pořád vám říkám, že nemáte cákat na zem. Aspoň vidíš, že mám pravdu,“ uzavřela vyšetřování máma.
Zdálo se, že je nebezpečí zažehnáno, znovu jsme rozpoutali chaotickou přípravu na lyžování. Byli jsme před odchodem, když si Míša začala stěžovat, že ji bolí hlava.
„No nic, jedeme do nemocnice,“ rozhodla máma. „Pro jistotu. Vy dva běžte lyžovat sami a zkuste dávat pozor, ať se vám nic nestane.“
V nemocnici je poslali na chirurgii do té samé ambulance, kde byla máma v neděli s tátou. Službu měla stejná sestřička, mámu si pamatovala.
„Dobrý den, paní Dvořáková, koukám, že dneska máte jiný problém. Manželovi je už lépe?“
Lékař Míšu prohlédl, zkontroloval pěkně se vybarvující bouli a zkonstatoval podezření na lehký otřes mozku. Nařídil třídenní pobyt v klidu v posteli a pravidelné sledování. Kdyby bylo hůř, má máma zavolat pohotovost. Na lyžování a bobování může sestra alespoň na dva týdny zapomenout. Raz, dva, tři a byly z ordinace venku, ani málem nestačila máma v tom fofru poděkovat. Tak nějak se stalo, že měla na krku marody dva.
A byla středa. Táta se nacházel před televizí v křesle, Míša v posteli, máma v pohybu mezi nimi v nové úloze ošetřovatelky. My dva se ségrou Martinou na svahu. Nevyužít situaci a pořádně si to neužít by byla hloupost, doufám, že se mnou souhlasíte. Sníh, slunce, na obloze modro. Paráda, super, skvělý, bez chyby. Totálně nadšení, nádherná lyžovačka, fronty zase skoro žádný. Lyžovali jsme jak urvaní z řetězu.
Už jsme chtěli končit, ale potom jsme se chamtivě rozhodli, že dáme ještě jednu poslední jízdu. Pořádně nám vytrávilo a už jsme se těšili do teplíčka. Cílová rovinka na dohled, když najednou, kde se vzal, tu se vzal, přiřítil se od vrchu nějaký šílenec a mydlil si to jak na závodech. Už jsem myslel, že nevybere muldu a napálí to přímo do Martiny. No, nakonec se zvládl. Skoro. Minul ségru hodně těsně. Sice ji minul, ale pořádně ji rozhodil, lekla se, neudržela balanc a sletěla. Udělala parádní kotrmelec, vypnula jí lyže. Zůstala trošku otřeseně sedět v lavórku, který si vyrobila. Borec se ani neohlídl a pokračoval svižně dolů.
Blbec jeden! Řval jsem po něm jak pavián, ale bylo mi to houby platný.
Martina se už zvedala, vypadalo to na pohodu, nasadila vypnutou lyži a sjeli jsme bez problémů dolů. Ale než jsme došli na chatu, začala si stěžovat, že ji bolí ruka. Do hodiny jí viditelně natekla a bolest se zvětšovala. Máma si povzdechla: „Co jsem já komu udělala?“
Oblékla se a jely do nemocnice. Cestu už znala dobře, mapku s vyznačenou trasou opravdu nepotřebovala, zamířila rovnou přímou cestou na chirurgickou ambulanci.
Službu konající lékař stejný, co sloužil v úterý, ji uvítal: „Dobré odpoledne, paní Dvořáková, vám se u nás nějak hodně líbí, že nás tak hojně navštěvujete.“
Máma jenom tiše zaúpěla.
Ruku Martině prohlédl, poslal ji na rentgen a za hodinku odcházela moje sestra z ordinace s posledním modelem sádry, opravdu velmi pěkným a elegantním. A máma měla hnedle na krku marody tři.
Po návratu na chatu byla máma nápadně zamlklá. Přelítla pohledem ségry ležící v posteli, tátu kroutícího se v křesle a unaveně zkonstatovala: „Myslím, že je na čase, abychom se vrátili pozítří, až bude Míša schopná převozu, domů. Letošní dovolená se nám nějak vymkla. Jenom nevím, za co jsem byla potrestaná.“
Zkoušel jsem protestovat, že domů nechci, ale bylo mi to houby platné, měli přesilu.
A byl čtvrtek. Lyžoval jsem sám, a abych pravdu přiznal, moc mě to nebavilo. Začalo se oteplovat. Sníh se pitomě lepil na lyže. Zabalil jsem to a rozhodl se vrátit do našeho lazaretu a dělat chvíli společnost marodům. Máma mě radostně uvítala, konečně využitelný člen rodiny, kterého může poslat do obchodu pro pečivo.
Nadšení sice vypadá jinak, ale chtěl jsem to mít rychle za sebou. Vyletěl jsem ze dveří a podle svého zvyku bral schody po dvou. A to byla chyba, velká chyba. Nevšiml jsem si v rychlosti, kterou jsem se řítil dolů, že se na jednom schodě, zrovna na tom, co mi přesně vyšel na došlápnutí, uvelebila naše kočka Líza. Respektive jsem si jí všiml v okamžiku, kdy jsem o ni zakopl. Takže bohužel značně pozdě. Ztratil jsem balanc, už jsem ho nevybral a přistál jsem na podlaze pod schody. Tvrdě. Chvíli jsem ležel a sbíral odvahu k pohybu. V duchu jsem prohlížel všechny kostičky a kosti a pátral jsem, jestli jsou celé. Máma vykoukla ze dveří, protože slyšela rámus, a jenom zaúpěla, když mě viděla rozplácle nehybného vedle rohožky. Rozběhla se ke mně a pomáhala mi vstát. Auvajs, nemohl jsem se postavit na pravou nohu. Příšerně mě bolel kotník.
Máma si povzdechla: „To snad není pravda!“
Posadila mě na zem, přivolala vyděšenou kočku a odnesla ji nahoru do pokoje.
Oznámila odjezd a vyrazili jsme. Cíl cesty byl nasnadě, ano, chirurgická ambulance. V čekárně máma zaťukala na dveře. Vykoukla sestra a nedokázala se tvářit neutrálně.
„Pane doktore, tomu nebudete věřit, kdo je tady!“ Volala do ordinace.
Zvědavý lékař vykoukl ze dveří a nezmohl se ani na přivítání.
Máma kolem něj suverénně prošla do ordinace a mě táhla za ruku v závěsu bez nejmenšího ohledu na moje kulhání.
Pan doktor překonal počáteční šok a opatrně zjišťoval: „Paní Dvořáková, nezlobte se, ale kolik vás vlastně na dovolené je? Koho z rodiny ještě můžeme v ordinaci očekávat?“
Máma se sice ovládala, takže řvát zoufalstvím nezačala, ale tvářila značně kysele.
Nebylo pochyb, byli jsme zde opravdu velmi populární.
Pak se doktor naštěstí soustředil výhradně na moji nohu a dalších poznámek se zdržel.
Rentgen kupodivu neprokázal zlomeninu, takže mi doporučili jenom klid s obklady a přidělili mi nádhernou modrou ortézu.
Před odchodem z ordinace se máma vzchopila natolik, aby pana doktora informovala, že z rodiny připadá do úvahy k ošetření už jen ona a naše kočka Líza a že stejně zítra ráno odjíždíme domů, takže se nemá čeho bát.
Pan doktor zareagoval s úsměvem: „Tak to jsem si opravdu oddechl paní Dvořáková, hlavně kvůli vám. Přeji vám příjemnou cestu domů a hlavně bez nehod.“
Na pokoji jsem se pokorně začlenil k ostatním marodům. A už jsme byli čtyři.
Máma nás přejela vyčítavým pohledem. „Letošní dovolená se nám opravdu mimořádně vydařila. Už se těším na babiččiny poznámky. Jak ji znám, myslím, že si užijeme. No, nic. Jdu balit, abychom mohli zítra ráno odjet. Pro jistotu. Doufám, že aspoň ta kočka je v pořádku.“
Líza ležela tátovi na klíně a klidně si čistila kožich. Vypadala naprosto spokojeně a zdravě. Předla a tvářila se, že jí vůbec nic neschází. Potvora!
A byl pátek a my jsme se pomalu probírali ze spánku s vědomím, že dneska náš pobyt na horách končí a že musíme vyrazit na cestu domů. Odjížděli jsme dřív, ale stejně jsme nemohli lyžovat a navíc venku pokračovala obleva. Sníh odtával a k zemi se střechy a s rampouchů odkapávala voda.
Váleli jsme se ještě v postelích, ale máma už byla vzhůru, a v kuchyni připravovala pro všechny snídani. Zrovna držela v ruce ostrý nůž a rozkrajovala rohlíky, když se ozvala za oknem příšerná rána. Zřítily se asi metrové rampouchy a pod oknem se rozbily na ledovou tříšť.
Máma se lekla, otočila se k oknu a trhla rukou, ve které držela nůž, a řízla se dlouhým čistým řezem do levé ruky.
Slyšeli jsme jenom: „Au, to snad není možný!“
Vystartovali jsme z postele. Teda Martina vystartovala, já jsem se spíš vybelhal a táta s Míšou zůstali takticky na místě a čekali na naše hlášení z bojiště. Ale stejně jsme nemohli být moc platní.
Máma byla nápadně bledá, ale držela se. Zdálo se, že má situaci pod kontrolou.
Požádala Martinu o čistou utěrku, zabalila si do ní krvácející ruku. A bez meškání vyrazila směrem k chirurgické ordinaci. Kam taky jinam, že?
Když se objevila v čekárně, zírali na ni čekající pacienti jak na přízrak. Nicméně se někdo vzchopil, pustil ji sednout na místo hned vepředu a rázně zaklepal na dveře ordinace, které zdobil výrazný červený nápis NEKLEPAT, PROSÍM.
Setra otevřela dveře vzápětí, jako by čekala za nimi. Netvářila se zrovna přívětivě a už se nadechovala, že … když uviděla mámu.
„Paní Dvořáková,“ vydechla překvapeně.
„Co tady děláte?“ A potom si všimla zakrvácené utěrky. Chytla mámu za rukáv a vtáhla ji do ordinace.
„Pojďte dál, prosím. Pane, doktore!“
Lékař zvedl hlavu od počítače, a když uviděl mámu, raději se ani nevyptával a pustil se do práce.
Za dvacet minut odcházela máma z ordinace s elegantním sněhobílým obvazem a čtyřmi úhlednými stehy pod ním. Mezi dveřmi ujišťovala pana doktora, že dnes už opravdu odjíždíme domů.
Nicméně pan doktor byl zjevně statečný a silný muž, protože na rozloučenou mámě řekl: „Paní Dvořáková, kdyby se náhodou, ještě než odjedete, něco stalo vaší kočce, nehledejte veterináře, klidně ji přivezte sem k nám, rádi se o ni postaráme, ať máme vaši rodinu komplet.“
Během dopoledne jsme společnými silami nějak dobalili a uklidili . Máma tiše seděla v křesle, kočku Lízu na klíně, sledovala nás a tupě se usmívala. Její chování působilo divně.
Spěchali jsme, po poledni jsme se nacházeli na cestě k domovu. Řídit musela máma.
I když ji ruka určitě bolela, zvládla to, koneckonců už měla cestu natrénovanou. Táta byl rád, že se do auta vůbec nasoukal, seděl na sedadle zkroucený jak starý kořen a tiše trpěl. Domů jsme dorazili pozdě odpoledne a kupodivu bez nějakých nemilých příhod.
Protože táta raději zavolal, aby ohlásil nás dřívější příjezd, už nás babička netrpělivě vyhlížela. Jakmile zjistila, že jsme dorazili, hned nás přiběhla uvítat. Táta se ji sice snažil opatrně připravit na příčinu našeho dřívějšího příjezdu, ale evidentně se mu to moc nepodařilo. Když nás babička uviděla vylézat z auta zafačované, zadrátované, zasádrované, vybarvené modrofialově a kulhající, dočista jí došla řeč. Stála a tiše zírala. Nezmohla se na žádnou kousavou poznámku. To se snad ještě nikdy v historii našeho rodu nestalo. Babička totiž umí skvěle a neuvěřitelně suverénně okomentovat naprosto veškeré události a za všech myslitelných a vlastně i nemyslitelných okolností.
Hověli jsme si doma, nikým a ničím nerušeni. Neměli jsme žádné vysoké cíle, jenom jsme si užívali klidu a vnímali jsme, jak se nám tiše hojí šrámy a rány. Sbírali jsme síly na babiččinu a dědovu nedělní slávu.
Oslava svatby byla skvělá. Líčením naší báječné zimní dovolené na horách jsme pobavili široké příbuzenstvo. Dokonce i babička se nakonec dokázala zasmát, i když trochu křečovitě.
V pondělí byl táta na kontrole v nemocnici. Operace ho nakonec neminula. Stal se šťastným majitelem titanové destičky, která mu zpevňuje zlomenou klíční kost. Ponechají mu ji prý napořád. Už se spolu pěkně sžili.
Při kontrole tátu lékař vylekal „Pane Dvořáku, nechystáte se náhodou na leteckou dovolenou? Že, ne?“
„Ne nechystám, proč to chcete vědět?“ Divil se táta.
Odpověď ho pobavila: „Pokud byste chtěl někdy cestovat letadlem, musíte si do nemocnice zajít pro potvrzení, bez něj by vás do letadla zřejmě nepustili, protože byste letištní kontrole při průchodu rámem pískal.“
Řekněte sami. Věřit nebo nevěřit?
Ochlazuje se, dny se krátí, blíží se podzim a my horečně přemýšlíme, jak mámě šetrně
naznačit, že je nejvyšší čas začít plánovat zimní lyžařskou dovolenou na horách. Poradíte?