Noční setkání
Náhoda někdy přinese nechtěné a nevyžádané zážitky, které se zadřou pod kůži hlouběji, než se zpočátku zdálo, a zůstanou zanesené navždy působení jemného mýdla zapomínání navzdory.
A občas je to celkem síla.
Noc byla poměrně teplá, vzhledem k tomu, že už byla téměř polovina listopadu. Obcházela jsem po osvětleném okraji velký park. Dosahoval až k nádraží a vzduch tady voněl mlhou, kouřem a tlejícím listím. Světla svítilen pouličního osvětlení i neony s názvy obchodů a reklamními nápisy měkce vystupovaly z kapiček mlhy. Večer už byl minulostí, i když příjemně strávenou, a do města se rozhodně vkrádala noc.
Dopřejme času ještě chvíli a zbytky spěchajících lidí se rozejdou různými směry, noční tramvaje a autobusy rozvezou opozdilce a ulice se rozechvějí prázdnotou a temnými stíny. Mezi spěchajícími cizinci jsem se cítila v osvětlených ulicích ve falešném bezpečí a k vlakovému nádraží jsem mířila s mírně vzrůstající směsicí zdánlivě neopodstatněných obav. Nikdo mě nesledoval, nikdo si mě nevšímal, vlastně neexistoval žádný rozumný důvod, proč by ve mně mělo narůstat napětí, proč bych se měla bát. Nepohybovala jsem se v tmavém hustém lese mezi krvelačnými šelmami. Šla jsem rychlým krokem začínající nocí mezi lidmi po osvětleném nástupišti k nočnímu vlaku, kterým dojedu domů. Ale bála jsem se. Nervózně jsem se kradmo rozhlížela kolem sebe a šla jsem rychleji, než bylo vhodné. Posledním vlakem se vraceli nejen dělníci z odpolední směny, mladí z návštěvy kin a divadel, ale i opilci z hospod a různí povaleči, kteří opouštěli ulice zvolna utichajícího města doslova v poslední chvíli. Nejlepší bylo co nejrychleji nastoupit do vlaku, najít si nějaké volné místo ve slušně a klidně vyhlížející společnosti a snažit se splynout s polstrováním sedadla. Nevyčnívat, neupozorňovat, nepřitahovat k sobě pozornost. Stát se neviditelná.
Blížila jsem se k poslednímu vagónu. Napětí mírně ustoupilo, cítila jsem lehké uvolnění. Nečekaně mi vstoupil do cesty muž. Mladý, vysoký, černovlasý, oblečený v černém kabátě. Nebyl agresivní, ani nevypadal nebezpečně. Ale překvapil mě a navíc tu byl se mnou ten můj strach.
Hlava se chtěla rozběhnout k vagónu, rychle vběhnout dovnitř, do tepla, do bezpečí na sedačku. Nohy ale zůstaly stát na místě. Mozek rozkazoval: „Uteč! Křič! Začni ječet!“ Strach mi vyrobil v krku obrovský tuhý knedlík, který zadusil jakýkoli pokus o zvuk. Byla jsem chromá, byla jsem němá. Strach mě dusil a obklopil mě jako neviditelný, ale přesto znatelný obal. Stála jsem a čekala. Ale na co?
Muž se mírně usmál a řekl: „Dobrý večer, slečno, chtěl jsem vás jenom pozdravit. Nechce se mi dnes ještě spát, chci někomu popřát příjemný večer.“
Tupě jsem se na něj usmívala a hlavou mi letěly myšlenky, jedna škobrtala přes druhou. „Co to mele? On se snad zbláznil? Kolik toho vypil? Ježíš, jak se ho mám zbavit? Co mám dělat?“
Muž pokračoval v samomluvě: „Jak se jmenujete? Kam jedete? Kde jste byla dneska večer?“
A já najednou omámeně zjistila, že mu normálně odpovídám. Mozek na mě bezhlesně řval: „Co to děláš? Proč mu to proboha říkáš? Sbal se a beze slova si běž sednout do vlaku. Copak nevíš, že je to nebezpečné? Co když je to nějaký úchyl?“
Ale navzdory čilosti myšlenek jsem stále přimraženě stála a s poněkud tuhým úsměvem jsem s jasným určitým pocitem vlastní pitomosti mechanicky odpovídala na zvídavé otázky. Pud sebezáchovy mě naštěstí úplně neopustil, uvědomovala jsem si, že odpovídám alespoň co nejstručněji. Sice stručně, ale bohužel pravdivě. V hlavě mi hlasitě zvonilo: „Proč mu říkáš pravdu? Jsi pitomá? Vymýšlej si! Lži!“ Marnost nad marnost, nešlo to. Připadala jsem si jako panenka zavěšená na provázcích, která kýve hlavou a pohybuje tělem podle vůle toho, kdo za provázky tahá.
Muž mluvil a mluvil, pokud to byl hypnotizér, odvedl výborný výkon. Z posledních sil jsem se vzpamatovala a rychle začala loučit, snažila jsem se o milý a přesto rozhodný tón.
„Promiňte, musím už jít, aby mi neujel vlak.“
Nedala jsem mu šanci na reakci. Rozeběhla jsem se k vagónu a rychle nastoupila. Muž mě nezdržoval. Stál na nástupišti, díval se za mnou a nehýbal se. Neohlížela jsem se, ale neslyšela jsem za sebou žádné kroky a jeho oči mě pálily na zádech. Zapadla jsem na prázdné sedadlo a vlak se vzápětí rozjel. Celá jsem se chvěla, seděla jsem schoulená a neschopná pohybu v ulitě kabátu. Pomalu mě začala zalévat vlna štěstí, že jsem se z nepříjemné situace vymotala. Ale současně jsem si musela trpce přiznat, zase mě jednou dostala moje neschopnost rychle a tvrdě se zbavit nevyžádaného společníka.
Vychutnávala jsem si sladkou samotu, když se nade mnou ozvalo: „Konečně jsem vás, slečno, našel, to jsem rád, že mám dnes tolik štěstí.“
Můj úžasný ctitel stál u sedadla a nadšeně se na mě usmíval.
Zásah bleskem nebo elektrickým proudem by nemohl mít silnější účinek, než těchto několik málo pronesených slov. Dívala jsem se na něj a nebyla jsem schopná žádné reakce. Téměř veškeré životní funkce mi vypověděly okamžitou poslušnost.
„Mohu si k vám přisednout?“
Nereagovala jsem, jenom jsem tupě zírala směrem k němu. Vyložil si to jako souhlas a posadil se.
„Mně se s vámi tak pěkně povídalo, že jsem si řekl, že vás kousek doprovodím. Stejně se mi ještě nechce spát. Jste moc hezká, víte to? Přece vás nemohu nechat jet domů samotnou.“
Mluvil a mluvil, proud řeči volně plynul. Seděla jsem se ztuhlým rádoby úsměvem a v hlavě mi explodoval ohňostroj nápadů, návrhů a myšlenek hledající odpověď na otázku, co dělat dál, jak mám proboha reagovat? Měla jsem strach ho tvrdě odpálkovat, doufala jsem, že se tahle šílená situace nějak vyřeší sama.
Přišel průvodčí kontrolovat jízdenky. Můj doprovod pochopitelně žádnou neměl, ale naprosto klidně požádal průvodčího o vypsání jízdenky do mé cílové stanice. Snažila jsem se na průvodčího telepaticky napojit a přesvědčit ho, aby mu odmítl lístek napsat. Ale pochopitelně mi to nevyšlo. Moje zoufalé pohledy průvodčí s největší pravděpodobností ani vůbec nezaregistroval. A pokud snad ano, mohl si je vyložit všelijak. Neměl důvod si mě nějak zvláštně všímat, do půlnoci moc času nezbývalo a měl svých starostí a povinností víc než dost.
Proč jsem průvodčímu nevysvětlila situaci? Proč jsem ho přímo nepožádala o pomoc? Proč jsem se mu nesvěřila, jak se to má s mým doprovodem? Zeptejte se králíčka, proč se kouká kobře upřeně do očí a nevyužije rychlé nohy a neuteče. Neodpoví, protože to prostě neví. A se mnou se to mělo velice podobně.
Seděla jsem strnule v křeči na sedadle, tuhl mi krk a začínala mě z napětí bolet hlava. Těkala jsem nejistým pohledem kolem sebe. Kontrolovala jsem vyhlížením z okna, kterou stanicí projíždíme, a občas jsem se podívala na svého nočního společníka. Hlavu jsem měla zaplněnou jedinou myšlenkou. Byla jsem schopná myslet jenom na jediné. Jak se ho zbavit? A zatím jsem se ještě kupodivu nevzdala naděje, že mu moje přání nějakým způsobem dojde a půjde sám. Ubohá naivka popletená!
Budila jsem zřejmě dojem, že velice pozorně naslouchám, a to bylo v tuhle chvíli jediné, co po mně momentálně můj doprovod požadoval. Povídal a povídal, slova od něj hladce plynula směrem ke mně. Mluvil pravdu? Vymýšlel si? Těžko říct, ale vlastně mi to bylo úplně jedno, jeho vyprávění mě v postatě vůbec nezajímalo a ve svém zhypnotizovaném vystrašeném stavu jsem ho téměř nevnímala. Něco málo z jeho povídání jsem však postupně přece byť nechtěně zachytila.
Zavalil mě povídáním o svém nešťastném dětství v dětském domově a o hledání lásky, mluvil o touze po šťastném životě. Za normálních okolností bych ho možná ochotně poslouchala, ale situace, v níž jsem se nacházela, mi nepřipadala normální ani trošku.
Sledovala jsem osvětlené stanice střídající se za oknem, pomalu, ale jistě jsme se přibližovali k mé konečné a moje panika stále rostla a bujela, oplétala mě jak liány v tropickém pralese a obírala mě o dostupný kyslík. Nic jsem nevymyslela, žádné řešení mě nenapadlo.
Nakonec jsem si apaticky, pomyslela, staň se, co se má stát, a řekla: „Cestovalo se mi s vámi dobře, ale už se musíme rozloučit, za chvíli vystupuji. Nashledanou.“
Byla jsem to vůbec já? Nemluvil za mě nějaký autopilot? Proč jsem byla pořád taková slušňačka? Proč jsem ho ostře neposlala někam? Proč jsem nepožádala někoho o pomoc? Bála jsem se, hrozně moc jsem se bála, vlastně jsem ani nevěděla, čeho se tak bojím, ale ten strach tam byl věrně se mnou a odmítal mě opustit.
Vykouzlila jsem kupodivu jakž takž úsměv, otočila jsem se a nabrala jsem rychlost směrem ke dveřím. Chvilinku jsem doufala, že se mi podařilo nechtěného ctitele setřást. Otočit se jsem si sice zakázala, ale když jsem koutkem oka zahlédla za sebou černý kabát, rozklepaly se mi nohy a musela jsem se přidržet madla. Můj doprovod se chystal také vystoupit. Pochopitelně. Netuším, jak jsem si mohla myslet, že by to mohlo dopadnout jinak?
Vystoupili jsme spolu, jediní dva cestující v půlnoční noci. Vlak pokračoval dál podle jízdního řádu. Sloužil výpravčí, který mě znal. Významně se na mě usmál a mrkl, určitě si myslel, že jsem strávila příjemný večer a čeká mě ještě příjemnější noc. Rozhodně netušil, že jsem dáma v nesnázích, která marně čeká na záchranu, vždyť svého ochránce jsem evidentně měla po boku.
Vyrazili jsme do noci směrem domů. Můj společník příjemně uvolněný a hovorný, já ztuhlá strachem a nemluvná. Tiše jsme šli vedle sebe spícím městečkem, nikde ani noha, i psi byli zalezlí v boudách a kašlali na nějaké hlídání a štěkání.
Nejpodivnější bylo, že můj průvodce šel klidně a spokojeně, tiše něco povídal a nepokusil se mě dotknout, téměř se na mě nepodíval. Došli jsme až před dům, kde jsem bydlela. Poděkovala jsem za doprovod, rychle odemkla dveře, klouzla dovnitř a ještě rychleji za sebou zavřela. Přes sklo jsem viděla siluetu postavy klidně čekající před vchodem. Vystoupala jsem schody před náš byt a opřela jsem se o dveře, abych neupadla, protože nohy jsem měla najednou z papíru. Třásla jsem se tak, že jsem nemohla odemknout.
Když jsem se pokoušela za chvíli v teple a bezpečí postele usnout, dlouho se mi nedařilo dostat mého nočního společníka z hlavy. Nedokázala jsem se ubránit lehkým výčitkám, protože jsem dobře věděla, že další vlak zpátky mu jede až za tři hodiny.
Možná skutečně jenom hledal, co já jsem mu dát nemohla, možná mě opravdu chtěl ochránit a v bezpečí dopravit domů, možná jenom nechtěl být sám. Možná, možná.
Nikdy jsme se už nesetkali. Nevyhledal mě. Neozval se.
Nikdy jsem nedokázala zapomenout.